I gave up giving up

21. září 2017 v 19:14
Extáze z hořících hor a vlaků, co ještě drncaj a kde se kouří v uličce, se pomalu rozplývá. Stejně tak vzpomínka na to, jak jsem se bolestí nemohla ani nadechnout ten první večer v Plzni.
Mluvila jsem celé dni. Teď potřebuju mlčet.

Nosím už zimní bundu a piju hrozně moc čaje a po práci se těším domů.
Nebaví mne kupovat letenky a jen trochu žárlím na jeho nový život tisíc kilometrů ode mě.

Mně utéct do jiného státu nepomůže. Narvaný rozvrh také ne. Štěstí se neměří na úspěchy. A ty mi nevrátí sebejistotu.
Ještě hodněkrát se mi nebude chtít vstávat, ještě hodněkrát budu zvedat závoru od vrat na faře, ještě hodněkrát budu únavu a zimu zahánět horkou čokoládou z automatu, kterou si popálím prsty. Ještě hodněkrát budu něco odkládat a ještě hodněkrát se budu těšit víc na ten pocit, že někam jedu, než na to, až tam budu. Ještě hodněkrát se nebudu moct nadechnout a ještě hodněkrát budu protivná a ještě hodněkrát nebudu vědět odpoveď na otázku, proč to nevzdat. Ještě hodněkrát si budu podnapilá pouštět balady Cigarettes After Sex a ještě hodněkrát před alkoholem uteču do posledního metra.
Protože to je život. A polovina z těch věcí je pozitivní. Vůně pečiva na benzínce v cizím státu. Horká čokoláda v posluchárně. Dobrá hudba a sklenička vína. A vybírání diáře v papírnictví. Protože to je život.

Od té doby, co jsem zase začala být normálně smutná a naštvaná, je mi líp.
 

Smlouva

9. května 2017 v 1:38
Je to zvláštní, protože po celou tu dobu, co jsme se dokonale míjeli v milionovém městě, jsem nikdy nepochybovala, že neochvějně směřujeme k okamžiku, kdy se zase setkáme. Nepřemýšlela jsem nad tím, ale nikdy jsem ho nebrala jako minulost.
Možná jsem potřebovala ještě trochu vyrůst.

Je to jako smlouva, kterou jsme podepsali bez čtení.
Smlouva o garanci malinké výjimečnosti.

Ta samá řeka

5. května 2017 v 0:53
Stále ta samá písnička
Stále ta samá řeka
mi objímá kotníky
a podráží nohy

(později)
- dvě dvoudecky nostalgie
- klišé walzu na prázdném parketu
- nesnesitelná lehkost ruky v ruce

Nevstoupíš do jedné řeky dvakrát!
Nesesmilníš!
Nevíš-

Nevím, co ze mě s tebou vlastně flirtuje.
Srdce patří jinému
Tělo už se nechvěje
Hlava si tě oštítkovala a zasunula do šuplíku

Podvědomí?
 


Tříděníček

7. dubna 2017 v 21:36
Pondělí

Půl jedné v noci a já na zastávce objímám Lotyšku, se kterou jsem se na podzim půl hodiny bavila v rižském baru. Dala mi tenkrát telefonní číslo. Ne, že by mi to bylo příliš platné, když jsem pak telefon omylem v oné zemi bříz a medového piva nechala. Poslala mi ho balíčkem za dvě a půl eura. A teď bude dva dny spát u mne.
Povídáme dlouho do noci a pak celé dopoledne.
Znáte ten pocit, když se znáte předtím, než se vlastně poznáte?

-

Všechny děti dělají, co mají. Od holčičky, které dříve trvalo 15 minut dojít do třídy, dostávám portrét. Mám na něm červené vlasy, protože jiné fixy jsem s sebou neměla. Tak je o mém návratu k ostínům zrzavé asi rozhodnuto.

-

Cestou z debatního klubu nemohu zmlknout. Nedorazil nám rozhodčí a půlku debaty o eutanázii jsme se nemohli přestat smát, ale stejně se topím v adrenalinu.
V metru se někomu roztrhly korále a při každém zrychlení nebo přibrždění soupravy se kutálí sem a tam. Zastavuji je nohou. Mladý muž proti mně bezděky dělá to samé. Rychlý pohled. Úsměv. Přibrždění metra. Kdo přišlápne poskakující korálek první?
Na Kačerově se s úsměvem loučíme. Venku voní kvetoucí stromy. Píchne to u srdce skoro jako staré zápisky, co jsem mezi chytáním koráků našla v sešitě.

Úterý

Mám pocit, že jsem veškerou energii vyplýtvala na včerejšek. Do tří do rána jsme kecaly s mojí Lotyškou. Ráno ji objímám. Čelo mi opírá o tvář.
V duchu ji sleduji cestou na metro, malou postavičku v barevné bundě, co se tady cítí jako doma.
Chybí mi.

-

Zase jedno metro domů. S překvapením zjišťuji, že jsme v té čajovně seděly skoro pět hodin. Nejsem si jistá, že jsem vážně byla vtipná, ale smála se a vyhrožovala mi, že mne zmlátí. Také jsme hodně mlčely.
Minulost bylo všudypřítomná. Ale už přestala pobolívat.

Středa

Krátké šaty a nadkolenky. Rozpustit vlasy.
Někdo před právnickou uznale hvízdá a zdraví mne měkkým bonjour.

Jsem tak začtená, že mi málem padá kniha, když se mi těsně u ucha ozve čekané nečekané "dej si deset!"
A tak klikuju. V kraťoučkých šatičkách, přes dvěmi tucty právníků na odpoledním cigárku.
Ale stejně oceňuji, že přijel ze Sudet jen proto, že jsem řekla, že možná budu potřebovat kapesníčky a držet za ruku. Možná se vlastně vážně nemáme moc rádi. Ale pojí nás zvláštní závazky, které chápou asi jen naše napůl sociopatické mozky. Při pokynu "seznamte se se svým debatním partnerem" neudržíme záchvat smíchu. Víc už ne, prosím.
Ty kapesníčky mi nabízí každých pět minut. Neberu si je, ani když se nemohu rozhodnout, zda bude horší, když nám bude debatu rozhodovat můj crush z konce střední, nebo ta vysoká slečna, co o mne ví dost na to, aby mne nesnášela, a málo na to, abych byla ochotná vysvětlovat jí, proč k tomu nemá důvod.

Rozhoduje on. Třikrát mi spadne židle, když vstávám k projevu nebo k poznámce. Bože. Ale dostávám tolik pochval, že se dost pravděpodobně červenám, a ani se nenechám moc ukecávat, abych šla ještě na klub.

-

Taky jsem mohla přijít s méně kontroverzním argumentem, než že zavedení vládního návrhu bude znamenat zkázu neplacených pornostránek. Raději bych se jako nováček a skoro jediná přítomná slečna vzdala autorství, a tak se polovinu času na přípravu hádáme, kdo to přednese.

-

Čekáme na mého ex-crush (existuje takový pojem vůbec?) a řešíme životní styl. Mého debatního kolegu upřímně zajímají mé názory a život. Až jsem z toho poněkud nesvá.
Ve třech pak vyrážíme do hospody.
"Právě jsme řešili běhání... On ráno běhá a já si říkala, že bych to taky měla zkusit."
"Fakt mi to pomáhá... Co ty, běháš?"
"Já běhám... třeba teď. Závod!"
Málem srazíme turisty postávající před fildou.

Oukej, nekonečna bych ještě brala, ale debatu o duši už si nechám ujít. Po cestě na metro mi dochází, že ho vidím popáté v životě. K plynulé konverzaci nám chybí tak roční nevidění se.
Tak povídáme pohádku a střídáme se po větě.

"Půjdeš tam v pondělí?"
"Možná... Podle toho, kdo tam bude. Ty?"
"... Možná."

Zakazuji si Možná. Nechci Možná. Bojím se Možná. Možné je nemožné.
Ale pak ty sny...

Mám v kapse půl franku

29. března 2017 v 21:56
V podvečer bývají chvilinku světla Prahy a všechny odstíny oblohy v neklidném souladu. Jdu na metro, rozepnutou mikinu, a vevnitř, na srdci, mne šimrá. Chce se mi sedět s ledovou tříští na Náplavce. Chce se mi po škole zase sebrat lidi, které znám jen od vidění, válet se ve Ztracence, divit se, kolik zelené je v Praze, a pak vyrazit na spontánní výlet, předjíždět tramvaj a pouštět staré písničky od Chinasek hrozně moc nahlas.

A taky.

"Tramvají dvojkou jezdíval jsem do Židenic
z takový lásky většinou nezbyde nic
z takový lásky jsou kruhy pod očima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

Jsou jistý věci co bych tesal do kamene
tam kde je láska tam je všechno dovolené
a tam kde není tam mě to nezajímá
jó dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima"

Brno, bože, musím se zas podívat do Brna, města mých lásek. Jaro tam bolí vzpomínkami. A dvojkou do Židenic (bez lístku) se jezdívám schovat. Ráda. A skoro nevěřím na Hirošimy a revizory.

Poslouchám hrozně moc folku a nosím krátké šaty a nadkolenky. Zatím to sleduji trochu nedůvěřivě, ale když vážně chodím do školy, má to vedlejší účinky v podobě reálných něco jako kamarádů, kteří se se mnou vážně baví offline.
A dostala jsem půl franku.

Důležité je PROČ

5. března 2017 v 20:12
Svět venku dýchá jarem.
Sem tam se rozběhnu, jen tak. Utíkám s plnou krosnou z Ípáku dolů na Karlák a jsem tam dřív než tramvaj, na kterou se mi nechtělo čekat.

Po dlouhé době se donutím jít mezi lidi. A není to tak zlé. Mluvíme. O svobodě, o jaru, o touze cestovat, o tom, jak hloupé jsou všechny ty strachy a předsudky a jak jsou lidé hodní.
Hodně lidí chce tvořit, chce psát.

Ve středu večer přicházím ze školy hrozně unavená. Volá mi číslo, které se nenechá odbýt mou ignorací, a tak ho zvedám a vzápětí se v slzách hroutím na pohovku. Nechci, nechci, nechci jet zase zpátky do centra, nechci nikoho vidět, nechci nic řešit! Proč po mně pořád něco chcete? Proč jsem jim kdy co slibovala? Proč...
Na čtvrt hodinu usínám a pak volá naštvaná kamarádka. Tak si kupuji hromadu cookies a jedu.
"Ty jsi nemocná? Vypadáš tak..."
Po dvou hodinách už je to dobré.

Najednou mám na to všechno alergii. Na povinnosti, na soutěžení, na plný kalendář. A tak to jedno po druhém škrtám.

Sedím v čajovně s kamarádem. Nebyli jsme skoro rok v kontaktu, ale je to jeden z těch, u kterých to nevadí, jeden z těch, se kterými se můžete bavit, jako by to bylo včera, co jste takhle seděli, i když se vám mezitím třikrát převrátil svět.
Vím, že on to pochopí, a tak to ze sebe tak trochu páté přes deváté soukám, opakuji se a máchám rukama, když se neumím vyjádřit.
A on se mi kouká do očí a říká mi, že mi rozumí.
A že to bude dobré. Že budu šťastná.

Dělala jsem dobré věci, ale ze špatných důvodů.
Zaměřila jsem se na vnější stránku věci, zapomněla jsem na vnitřní.
Dlouhodobé chování se v rozporu s hodnotami, ve které věřím, v kombinaci se ztrátou ideálů způsobuje, že jsem jako ten muž, co staví dům na písku, ne na skále.

Takže se budu snažit. Nedělat věci proto, abych byla cool. Nebo proto, protože si myslím, že je dobře, že je lidé dělají.
Nedělat toho co nejvíc, protože lidé okolo toho zvládají víc.
Nezapomínat, že nemusím spasit svět.
Nevyčítat si to, že někdy musím říct ne, nesrovnávat se pořád s někým a nezávidět.

Je OK s něčím přestat. Je OK se nezapojit.

Zkusit věci hodnotit podle toho, jak moc mne opravdu těší, ne podle toho, jak moc jsou prospěšné, jak moc jsou cool a jak moc dobře vypadají v životopise.

Nebrat si toho moc.

Stavět na skále.
Stavět na tom, co mne vážně těší.

Těší mne sluníčko, co mi hřeje tváře. Těší mne, když usínám v objetí. Těší mne pohyb a těší mne čtení a těší mne polovina z mého šíleného komba předmětů (počkej o zkouškovém, blbko :D). Těší mne rozhovory, které jsou o něčem.
Těší mne hraní na nástroje a těším mne čtvrteční hodinky s vrážením do lidí v rytmu swingu.

Je to křehké těšení a hrozně bolelo si ho získat, ale je tu.

Loučení

22. ledna 2016 v 22:27 | MissNeverFree
Dnes možná naposledy pod tímto jménem. I když nikdy neříkej nikdy.
Je nefér odejít bez loučení.
Ne, že bych mohla odejít.

Zůstala taky za mnou hromada písmenek, chcete-li. Zůstala jsem tu já. A tak to již bude na věky věků, amen. Dokud nám ilumináti neshodí internet. :-)

Hledala jsem jméno.
Vždy se mi líbilo, jak Čerf slaví své volitelné narozeniny. A možná jsem i, troufám si říct, prožila podobně intenzivní prožitek, jako je jeho druhé narození, dne, kdy jsem své jméno našla.

Chci vám poděkovat, vám, kteří jste četli moje články. Díky vám mám zaznamenán rok a půl svého života. Posunula jsem se dál v mnoha směrech.

Neděkuji proto, že bych odcházela definitivně. Možná dřív, možná později, se vám ozvu, pod svým jménem, s novou adresou... a přece pořád nic víc a nic míň než jsem.

MissNeverFree :-)

Oheň a popel

17. července 2015 v 1:11 | MissNeverFree |  Okamžiky
Večer a oheň. Střídáme se v tom, která z nás zrovna leží a která sedí na mém vojenském lehátku. A řeči všech ostatních jsou tak prázdné a ohrané. Chtěla bych něco říct, ale nevím co, aby to nebylo stejné, stejné jako teď a stejné jako včera.
Lehne si tak, aby se temenem hlavy dotýkala mojí nohy, můj spacák pod hlavou. Přehazuju jí ho i přes ramena a odhrnuju pramínek vlasů z její tváře.
Zvedáme se a jdeme pryč od prázdných řečí. S mým spacákem, takže se nemůžu vymlouvat, že jsem ji šla doprovodit. Tvrdíme, že jdeme spát, dokud vedoucí, který hlídal s jednou z maličkých, nezašněruje stan, pak zhasneme baterky a sedíme pod jedním spacákem v prázdném hangáru. A je to stejné jako pokaždé poslední dobou. Mluví o sobě jako o ztracené existenci, je cynická a beznadějně romantická a sentimentální, mluví o bolestech minulosti a o tom, že už se nechce vracet. A já mám pocit, že když jsem s ní, stále se jen k něčemu přiznávám. Snažím se vysvětlit. A sem tam mě obejme. Ona je ztělesněním něhy.
Nevím, jestli pochopila to, co jsem se jí snažila říct. Že po každém večeru s ohněm zbyde ráno akorát popel. Že dřív bylo všechno intenzivní, i strach z toho, že se intenzita ztrácí, z necítění. A teď zkrátka není.
Ráno a popel. Kdysi snad byla mojí drogou. Včetně absťáků a šílených stavů snad ve všech směrech. Dnes je spíš láhví alkoholu, ráno zbyde kocovina a nechuť dívat se světu do očí.
Těžko se to vysvětluje. Mám ji nadosah a vím, že bych ji snad mohla políbit a svět by se nezastavil. Kdysi bych k tomu sbírala odvahu. Dosud jsem ji nenalezla, ale ani nepotřebuji, je tak snadné dotýkat se... a je vůbec takový rozdíl mezi dotekem duše a těla? U ní se mi to prolíná.
A přece se jí druhý den ráno těžko dívám do očí. Nestydím se. Nevyčítám si nic, co jsem udělala, ani to, co jsem neudělala. Jen je to tak vyčerpávající... Snad i chci, aby odjela. Abych mohla myslet na ty své nelásky a ne na to, že ona už touží po dětech.

Román(ek)

7. června 2015 v 17:26 | MissNeverFree |  Poeticky

Román(ek)

Políbila mě múza,
avšak jen krátce, na spánek.
V důsledku místo románu
z toho byl pouze románek.

Báječně nepatřičné bytí

9. května 2015 v 22:17 | MissNeverFree |  Chyceno v srdci
někdy si říkám
jestli to vlastně není hrozně drzé
chodit po světě a být šťastná
chodit v keckách
co se nemaj nosit do deště
v kalužích
mezi domy, co tam stojí už stovky let
protože ony tam nestojí pro mě
pro nás

někdy mi to přijde až nesprávné
báječně nesprávné
milovat každý svůj krok
tvářit se, že to tady znám
a ještě chvíli věřit
že mě to nepřestane bavit