Blueblack

9. listopadu 2018 v 14:19
Vojta je kryptoanarchista. V Africe by se jel podívat se do slumů, protože je viděl v nějaké počítačové hře. A taky si myslí, že je tam někde je Afghánistán.
Vojta rád leze do kanalů. Prahu by vybombardoval, a koncept státu zrušil. Dřív než svoje telefonní číslo mi dal kód své bitcoinové peněženky.
Sedíme v parku u Hlaváku a koukáme, jak Ukrajinci pijou krabicák. Na listopad je zatracené horko.

V noci se mi zdálo, že jsem potkala ženskou s fakt pěknou barvou na vlasy, měla tam černou a modrou, a dohromady to vypadalo skvěle. Tak jsem si koupila černou a blackblue moderní odstín modré. Aspoň to psali na krabičce. A teď mám černou hlavu. Nelíbí se mi to a nepůjde to dolů.

Probírám s kuchařkou svatby. A člověk může bejt feministka až za hrob, ale když neumí vietnamsky, tak jí odkejvá i že chlap má bejt bohatej a ženská hezká.
Prej nevadí, že je mu o deset let víc. Že budu aspoň vypadat mladě i po dvou dětech.
No tak dík.
 

Broken

7. listopadu 2018 v 20:09
Jen blbec by si myslel, že ta manická fáze potrvá napořád. Ale už se známe, že?
Chvíli se dusit panikou, pak vstát, aktivovat veškeré obranné mechanismy... Nevím, kde se to ve mně bere. Nemůžu říct, že na to mám sílu. Nemůžu říct, že mám nějakou zázračnou naději nebo důvod, proč to dělat. Prostě to dělám.
A myšlenka na něj se mi jen tak mihne hlavou. Už mne nebude zachraňovat. Ale dal mi kdysi dost síly na to, abych se to naučila sama.

Dneska jsem četla hrozně výstižnej post.
Že je to o tom, že vlastně nechcete spát, ale nemůžete zůstat vzhůru. Nechcete jíst, ale ani cítit hlad. Netoužíte po společnosti, ale bojíte se zůstat sami.
Nechcete cítit ty shitty emoce, ale dost vás děsí, když necítíte nic. A ne, nechcete umřít. Ale kdyby byla možnost neexistovat...

A lajkujou to miliony lidí na všech asociálních sítích a jasně, mohlo by to znamenat, že v tom člověk není sám, ale spíš ho děsí, kolik z nich tomu rozumí.

A pak ti někdo říká, že je krásné, jak máš silnější a silnější orgasmus, jak je svůdné, když se celá chvěješ, a ty máš najednou chuť se začít hystericky smát, a říct něco jako "to je panickej záchvat, debile", a fakt to nemyslet zle, protože víš jak, zanadávat si pomáhá, ale neřekneš to, protože ho máš celkem ráda, a pro změnu by bylo fajn zažít vztah dvou nenarušených osob.

Podzim je fakt super, lol. A v zimě asi umřu.

Zlom

25. září 2018 v 23:29
Vrazíš mi facku a já se cítím najednou dokonale vyrovnaná a v klidu. Vlasy mi spadají na nahá záda, tmavší než obvykle. Dávám si záležet na tom, aby můj výraz nic neprozrazoval. Dávám si záležet na tom, aby můj hlas byl dokonale kontrolovaný. A jeden den to jde, a druhý den se to zlomí, brečím a nemůžu dýchat a chci, abys odešel. Mít modřiny je zvráceně lákavé jen tehdy, když vážně chcete někomu patřit.

---

A pak se to najednou zlomilo.
Vyšla jsem ven a vítr mi vmetl do tváře kapičky vody.

Listy stromů prosvítají tak lehounce do žluta. Ze dne na den je podzim. Strkám ruce do kapes. Aby mi nemrzly prsty a abys mne za ně nebral.
To bylo o víkendu. Za Prahou, ve světě ohraničeném kamerami, kde se ještě spí odděleně podle pohlaví.

---

Teď se něco láme i ve mně. Jsem sama. Poslouchám vodu v topení. Píšu, po dlouhé době. Anglicky.
Svět kolem se také láme. Zatím lehounce. Skleněné stěny okolo mého srdce mají prasklinky tenké jako pavučiny babího léta. Ale prasknou dřív, než prorazím skleněný strop.
Nebojím se, co se stane pak. Když mi vítr fouká chladivé kapičky do očí, jsem to pořád já. Když mi naprší do duše, alespoň nevyschne.
 


Ego

17. září 2018 v 12:02
Celou tu dobu mne klidnil. A teď je asi definitivně pryč, a já se chovám jako arogantní kráva. Mám výsledky, na druhou stranu. Mám autoritu. Mám pozornost kluků way out of my league. Mám zpět respekt od lidí, co mne považovali jen za blboučkou holku, co jí baví maximálně tak víno a kluci.
Jsem z toho nadšená. A přece je to pořád hra. Musím trochu brzdit.
Nechci se zase dostat do fáze, kdy hazarduju se celým svým životem, myšleno jeho náplní, jen pro to vzrušení ze hry. Člověk může stokrát vyhrát, ale reálně už jen tou hrou ztrácí.
Vůbec, jsem alergická na pojem hra v tomhle. Už ne. Už nikdy.
Takže zůstaňme na úrovni deskovek a vzdělávacích projektů. Prosím.
Užívám si. Poslední tři týdny byly konečně... Volno. I když za jediný půl den v Praze jsem stihla jít do práce.
Poprvé v životě jsem stopovala. Jela jsem vlakem bez dveří. Spala jsem v mokrém spacáku v horách. Skákala jsem do bazénu v triku a kalhotkách, protože jsem si nevzala plavky. Zase jsem si rozbila koleno. To druhé se mi pořád ještě, po dvou letech, nezahojilo. Splnila jsem cíle na projekt, a ještě je o dost předčila. Vyhrála jsem dvoje volby. Prohrála jsem na turnaji kolo, co jsme věřili, že jsme jasně vyhráli. Prohrála jsem proti svému arch enemy, kurňa.
Zlomila jsem srdce svému nejlepšímu kamarádovi. A dřív nebo později ho zlomím klukovi, se kterým spím.
Manická fáze. Fáze, kdy se mi podaří, na co sáhnu. Fáze, která předchází pád.

Damn

25. srpna 2018 v 0:20
Oni to nechápou. Nechápou, že moje láska k tobě je na tobě nezávislá. Že nepotřebuju, abys mi psal. Že nevadí, že už spolu nejsme. Tvrdí mi, že by mi mělo vadit, žes o mně nebojoval, když jsem řekla, že asi bude lepší, když budeme chvíli od sebe.
Nevadí.

Spím v tvém tričku a stále o tobě mluvím jako o svém muži.

Vrátila bych se k tobě. Kdybys chtěl a uměl se přes to vše dostat. Kdybys mne zase ráno tahal z postele. Kdybychom zase vybírali sci-fi filmy, a pak si je pouštěli na velké obrazovce, zabaleni v té nejhebčí dece. Kdyby tě bavilo se mnou zkoušet nové recepty. Vypravili bychom se na Sapu a nakoupili suroviny na vietnamské jídlo, chtěl bys?
Vidím tě v každém muzeu moderního umění. Svírá mne v nich u srdce. A vím, že až v říjnu poletím do Londýna, sama si ho tím zlámu.

Teprve když tohle píšu, dochází mi, jak moc se toho mezi náma poztrácelo...
Damn.

Fernweh

8. srpna 2018 v 23:34
Sakra, chtěla bych bejt zase v Bělehradě. Teda, nemusel by to bejt upřímně řečeno Bělehrad. A taky bys mohl mít lepší náladu, a nemusel bys jet druhej den do Brna se učit, zatímco já mířím tam, kam mi Rome2Rio vyhodí noční vlak pod 20 euro.
Ani by nemusela hrát příšerně nahlas balkánská dechovka slash techno, v posteli by nemusela být díra v prknech, co drží matraci (respektive tím pádem nedrží), a dveře hostelu by mohly jít zamknout.
Ale trochu mi chybí se ve dvě v noci sebrat, natáhnout si jen kraťasy a pohorky, a jen tak, v tílku a bez podprsenky se toulat nočním Bělehradem a povídat si s kočkama.
Hlavně mi ale chybí, jak ses na mne díval, jak jsi mne chtěl. Jak jsme zpocený leželi v tom rozpálenym šedivym špinavym městě, co fakt nestojí za víc, než půl dne, na tý rozbitý posteli...
Kurňa chybí mi i, jak jsem poprvý letěla sama letadlem, a pak jsem chodila po Bruselu bez mapy, a při povídání s bezdomovcem jsem do sebe sypala poslední léky na úzkost, co mi zbyly.
Chybí mi spaní na letišti. Chybí mi postele na všech kolejích a hostelech a airbnb, kde jsme spolu byli. Chybí mi londýnská muzea, ale ta mi chyběla vždycky.
Jen mě překvapuje, že mi chybí i zimní Belgie. A to mi nechutnají ani wafle, ani hranolky. Ale v Gentu zpíval kluk s kytarou na ulici Hang me oh hang me... A místo, kde jsi byl třikrát, už je beztak napůl domov.
Chybí mi skoro i ten pocit, kdy jsem přijížděla hrozně unavená a vyděšená a nemohla jsem třeba hodinu ani promluvit, když jsem tě viděla. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem, že žiješ tak daleko. Nějakou dobu.
Teď mě děsí, že jsi zpět.
A že místo setkávání se na autobusových zastávkách v celý západní Evropě ti volám, když chci pustit do vlastního bytu.
A za celý léto jsme si nenaplánovali žádnej Bělehrad. Tobě je nonstop špatně z horka, a já ležím vedle tebe, poslouchám, jak se ti špatně dýchá, a utíkám, kam můžu. Do práce. Na debaty...
Ty si děláš po sté brambory a maso, a já svůj salát. Nevaříme spolu.
Nespíme spolu...
A já vím, že by bylo hrozně nefér tě nechat jít jen proto, že teď máš špatné období. Zvlášť po tom, kolikrát jsi mne držel, když jsem nemohla ani dýchat. A někdy cítím takovou spoustu něhy k naší minulosti.
A pak si zamlouvám na akci, kde jsme se potkali, pokoj s kamarádkou, a bojím se, že už je to jen minulost.

Mám tě ráda. Tak moc. Jen potřebuju, abys to byl zase ty.


Tisíc životů

23. července 2018 v 16:34
Vlasy mám zase čisté a vyfoukané. Spadají mi už pod lem podprsenky, a bude mi líto je stříhat. Beru si ty nejvíc holčičí šatičky, které mám. Ty, ze kterých jsem se pár dní zpět převlékala v nákladním prostoru dodávky. Několikrát jsem při prudším zabrždění nebo výmolu na prašné cestě spadla se smíchem do hromady krosen. Jeden ze spolucestujících mi rozepínal zip na zadech, a ne, že by pak nezkusil i podprsenku. Ale já si vzala tu bez zapínání, protože tohle se dalo čekat. Koneckonců nebyl poslední, kdo to zkusil.
Teď jsem ale zpět. Žádná další přesuny ve vojenských autech. Už jsem i přestala panikařit, že nemám ochranné brýle pokaždé, když vyjdu z domu. Po návratu jsem ze sebe sundala všechno oblečení ještě v předsíni, narvala ho do pračky, stoupla si pod sprchu a několikrát se namydlila. Pak jsem ještě uklidila stůl a kus pokoje. Chci být čistá.
Ale prach z nohou jsem pořád neumyla.
Prach je tam všude. Ničí nám tiskárny a usazuje se na stole. Auto, kterému sedíme na korbě, nám ho v milionech vzdušných vírků vrhá do očí. Lepí se na zpocenou kůži.
Když odjíždíme a někdo zapne klimatizaci, vyprskne na nás poslední hrst...

Potřebovala bych tisíc životů. Nechtělo se mi vystupovat z vozidla s volantem na levé straně a rozbitým měřičem sklonu. Nechtělo se mi pouštět ruku muže o dvacet let staršího. Ani jemu ne. Přeřadil tou druhou, jemně, jedním prstem.
Slibuji, že přijedu kamsi na Moravu, do rodiště předobrazu Járy Cimrmana. Nevěří mi.

Po návratu do Prahy sedíme v Crossu nad předraženým pivem a limonádou, a někdo jiný mi vysvětluje, jak platit bitcoinem. Stahuje mi hromadu šifrovaných aplikací. Ta moderní doba. Měla jsem číslo jeho bitcoin peněženky dřív, než telefon. Když odjel, hodnota toho, co mi poslal, se zvedla o korunu.

Subreálný svět rozpadlých budov, kde nejbližší trochu slušný signál je několik kilometrů, je zase na rok vzpomínkou. Subreálnou, jak jinak. Svět, kde můžu ležet v náručí jednoho člověka a držet za ruku druhého. Bez dramat a žárlivosti.

Jsem doma, mám potřebu být co nejvíc "holka". Hledám pyžamo, a najdu mužovo tričko. Chci k němu hrozně moc běžet, obejmout ho a vědět, že to byla jenom hra. Že polibky a pocity jsou stejně reálné, jako plastové kuličky, a že stejně tak mohou maximálně štípnout, ale nezabíjí.
Jenže on je na cestě do Brna, aby mi dal "čas". A já vím, že ty dva dny nebudou dost na tisíc životů.
A že nežijeme v jiných světech jen herně.

Bože, chybí mi psát...

Summertime hapiness

18. července 2018 v 1:20
A tohle přesně jsem si slibovala od léta. Vyrazit bez batohu a bez hromady každodenních nezbytností, jen v šatech s trojúhelníkovými průstřihy v pase, kterými prosvítá holá kůže, a džínové bundě, co má pořádné kapsy.
Najít čajovnu, kde se zastavil čas, zout si boty, upíjet masalu, položit si hlavu na jeho stehno a nechat se hladit ve vlasech. Probírat turnaje, co proběhly v době, kdy jsem skoro ještě neuměla běhat a mluvit. Učit se dělat si ze sebe srandu. Proplétat si stokrát a tisíckrát prsty. Číst si články, zatímco on skypuje. Nechat se porazit v šachách. V pauze mezi dobrovolničením a dalším kolem soutěže vypadnout ven a krást švestky přes plot. Nechat si stoupat víno do hlavy. Soutěžit proti sobě nebo společně vymýšlet casy u stolku v kavárně. Představit se navzájem kamarádům. Plánovat, jak se odstěhujeme do Číny. A dlouze se loučit před domem.
Máme se rádi. Přesný opak "není to tak, jak to vypadá". Je to přesně a dokonale tak, jak to vypadá. Nic netajíme. Nic víc v tom není. Nic víc než objímání a držení se za ruce a letmé pusy na rozloučenou. Malá veřejná rebelie proti společenským konvencím.

Jenže... Nejsme jen my dva a naše malá šťastná bublina. Jsem také já a můj muž, který je v tom dokonalém létu místy navíc.

Klid, Aňo

24. ledna 2018 v 0:34
Jediný, co jsem vždycky uměla, bylo okecávat ústní zkoušky. A dneska jsem odcházela s trojkou z té nejtěžší, věděla jsem, že už mne nevyhodí, že tu školu dodělám, a chtělo se mi brečet, protože jsem byla fakt příšerně nervózní a zmotala jsem základní věci, ale... Mám to za sebou, to nejtěžší.
A sice pořád moc nevím, co se sebou, protože mám ráda předměty, které vychází z matiky a fyziky, protože to člověk musí chápat, a pak se to nemusí učit jak pitomec, ale popravdě mi moc nejdou. A nejde mi ani práce s počítačem, nemám trpělivost na hraní s barvičkami a přesnými čarami, a vrchol mojí grafiky je layout tohohle blogu, který se v polovině případů nezobrazí (ale to není moje vina, aspoň něco). A pak dojde na tu socku, a zjistím, že lidi jsou předvídatelní jen do jisté míry a popsat to jejich hemžení je taky sakra složitý a grafy a obrázky jsou sice cool, ale zase je moc neumím dělat, a vůbec nejprotivnější jsou mnohastránkové práce. A ani ta světová politika není tak zajímavá, když se člověk musí číst výplody hromady grafomanů, co se snaží o co nejsložitější jazyk, a ego si zakládají na impaktu časopisů, do kterých publikují. Protože tím papírováním člověk svět nespasí, že.
A mám pocit, že všechno mě baví, ale nejsem v tom nijak moc dobrá, a musím si hrozně moc připomínat, že zkouška není konec všeho, a prvák a druhák a bakalář není konec všeho, že mám ještě hromadu času se to naučit, a budu se učit celý život.
A že nemusím umět všechno vypočítat a nemusím psát padesátistránkové práce do impaktovaných časopisů a nemusím umět vytvořit dokonalou grafiku, že jako budoucí (snad) učitelka tohle všechno musím umět, ale nemusí to být dokonale.

Aňo, omg, nejsi úplně blbá. Zatím tě ze žádný zkoušky nevyhodili, a to studuješ dvojobor, kde ve třech dnech musíš dát zkoušky z geofyziky, mrtvého jazyka a vývojové psychologie. A máš mnohem víc kreditů, než bys za semestr měla, a stíháš při škole pracovat.


Já si to sem prostě musím napsat.
Tak. Uf.

A taky, no... Nikdy nebudu akademik. A nikdy nebudu ten člověk, co změní svět. Důležité je, aby mě bavilo to, co dělám. Jen je těžké si to uvědomit, když je to zatracené zkouškové.

Dál

15. ledna 2018 v 18:52
Když jsem byla malá, vždycky jsem milovala jízdy vlakem. Přišly mi nevšední, výletové, dobrodružné. Vlaky byly něco jako kytara a oheň a letní obloha.
A tak jsem se v srpnu vzbudila v nočním vlaku z Bělehradu na jih. Zrovna svítalo, v uličce postávali osamocené postavy srbských hromotluků a sem tam v té polotmě zasvítil konec cigarety. Později jsem se dozvěděla, že prý je otázkou dohody cestujících, zda se bude kouřit v kupé nebo v uličce.


A venku byly hory. Sem tam se pod námi otevřelo údolí. Převaloval se v něm kouř z požárů, občas jsem zahlédla menší ohně, o které se nikdo nestaral. Vydržela jsem stát u okna několik hodin, než vlak zastavil v Podgorici. Při pohledu na panelákové panorama za nádražím jsem měla chuť se otočit a dát si tu cestu ještě jednou.
O Černé Hoře jsem nic nevěděla. Jen že je to tu prej hezký. Tak nějak mě to tam táhlo, takže když mi muž v Bělehradě řekl, že se jede domů učit a Rumunsko padá, strčila jsem mu do ruky stan, protože se s ním odmítám tahat, a šla jsem koupit lístek na vlak. V Podgorici jsem se svou napůl přelomenou kartou získala nějaká ta eura, protože bezkontaktně s ní platit nejde, a bůh ví, jaká je to tady pustina, že. Trochu jsem se při tom modlila, aby ten bankomat ve snaze zpracovat zdeformovaný kus plastu nepřestal pracovat, jako ten loni v Lotyšsku, a trochu jsem si nadávala, že jezdím sama do cizích zemí s napůl funkční kartou, telefonem bez internetu a bez větší představy o tom, co tam vlastně budu dělat.
Okay, kecám.
Vždycky jsem se ráda toulala. Po škole, když mi autobus domů jel až za dvě hodiny, jsem prochodila město, nakukovala jsem lidem do zahrádek a do oken. Prolezla jsem pár opuštěných baráků, kam kluci chodili hrát airsoft.
Když bylo ve vzduchu jaro, sem tam jsem nešla do školy. Pamatuju si, jak jsem v balerínkách šla dvacet kilometrů domů. Měla jsem 24 korun na autobus domů, koupila jsem si za ně pití a po cestě jsem kradla třešně někomu ze zahrádky. Válela jsem se na mezi a četla si knížku, dokud jsem se nenudila a nešla zase dál.
Věřím, že v nás všech je něco neklidného. Něco, co nás občas donutí zvolit jinou cestu, než kterou kráčíme obvykle. Něco, co nám šeptá o dálkách, něco, co nám šeptá Foglarovo Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde bílá oblaka rychleji než jinde plují...
A teď jsem stála v Černé Hoře na nádraží, sama s batohem, a vybírala jsem, kam pojedu dál. Kritéria byla dvě. Moře, a aby to jelo brzo. Skončila jsem v poměrně ošklivém letovisku s uřvanými diskotékami na hlavní třídě. Přijela jsem za tmy (rozbil se nám vlak, prý se to stává) a z pláže mě kdosi vyhodil, takže jsem spala za křovím na kraji města, batoh pod hlavou.


Prolézala jsem ruiny a koupala se v moři. Poranila jsem si oko, spálila jsem se, a kvůli horku jsem prakticky nemohla jíst, ale bylo mi fajn. O pár dní později jsem s kamarádem, který mi psal, zda v Česku nepůjdem na pivo, a pak jsem zjistila, že je shodou okolností v Kotorském zálivu, popíjela víno v dokonale zachovaném historickém centru města. Hráli elektroswing a já si říkala, že kdyby mě měl někdo požádat o ruku, mělo by to být tady.



Vychutnávala jsem si víno za cenu, kterou bych v Česku nezaplatila, a přemýšlela o tom, jak se mám skvěle. Je mi jednadvacet, sice upřímně netuším, kolik mám na účtu, a jsem si celkem jistá, že domů přijedu s nulou, ale ty peníze, co jsem si přes léto vydělala, můžu utrácet za fajnová vína a dobré jídlo v krásné zemi. Můžu spát venku a ve vlacích a vše, co krátkodobě potřebuju, si nosit na zádech. Moji rodiče a ségry se válejí u stejného moře na druhém konci Evropy. Když už mě to nebude bavit a potáhně mne to dál, na hranicích jen mávnu evropskou občankou a mohu domů nebo kamkoliv se mi zlíbí.
A týden předtím jsem si sušila oblečení na zborceném drátěném plotě uprchlického tábora při chorvatských hranicích. Na každé ruce jsem nosila jedno dítě. Ve čtyřech letech se anglicky domluvily bez problémů... Měla jsem je ráda. Maj naději.
Čtrnáctiletí kluci, co přišli pěšky z Afghanistánu, co ušli těch šest tisíc kilometrů a teď tu tvrdnou na hranicích, ji nemaj. Oni nemaj zázračnou EU kartičku. Kopou si s míčem u benzinky. Na zemi se válej střepy z vymlácených oken a u kontejnerů běhaj krysy. Ta dálnice, která stojí přímo před motelem, ve kterym je ubytovávaj, vede do Chorvatska, do Unie, a auta a kamiony tu svištěj a nechávaj jenom prach.
Vlastně jsem se k tomu nechtěla dostat. Chtěla jsem psát o tom, jak je super jednou za čas vypnout a poslechnout to něco v mojí hlavě, co mě tahá dál. Jenže od toho je jen krůček ke svobodě a k tomu, že hranice neexistujou. Pro nás.