Láska k vlasti

23. února 2014 v 14:53 | MissNeverFree |  Názorník
V dnešní době, když někdo prohlásí, že má rád svou vlast, schytá obvykle pár zkoumavých pohledů, jejichž původci v duchu odhadují, jestli je "jen" exot, nebo, nedej Bože, extrémní nacionalista. Ale proč? Od kdy je láska a úcta k vlasti zločinem?

Popravdě, jako mladší jsem taky tu lásku k vlasti považovala za něco abstraktního a dávno ztraceného v hlubinách minulosti. Vzbuzovala ve mně představy husitů s palcáty na vozových hradbách, Boženy Němcové mávající Babičkou a v nejhorším případě představitelů národního obrození, kteří by mi zakázali používat kapesník a místo něj mi vnutili nosočistoplenu. Nutno podotknout, že k těmto třem bodům naší historie mám doteď určitý odpor, stejně jako ke Karlu IV. a Marii Terezii. Zřejmě proto, že nám je na základní škole nutili jako dokonalé.
Jedno z poslaní základní školy, zejména pak předmětu vlastivěda, je, pokud se nemýlím, předat dětem kousek té úcty k vlasti, k národní identitě. Nemůžu si pomoc, ale u mě to teda moc nezapůsobilo. Nejspíš proto, že člověk se vždy podvědomě staví do opozice proti tomu, co je mu představováno jako dokonalé.
Jsem skautka, a ti, co si tím prošli, možná vědí, že součástí skautského slibu je "duší i tělem být připraven/a pomáhat vlasti a bližnímu". Jelikož jsem slib skládala jako cca dvanáctiletá holčička, nepřemýšlela jsem nad tím nikdy moc do hloubky. Později, když jsem nad tím jako starší skautka přemýšlela, usoudila jsem logickou dedukcí, že když se skauting zakládal na počátku minulého století, žádná Česká republika ještě nebyla, a Češi "úpěli pod Rakouskem", řečeno slovy klasika, proto ta vlastenecká touha. To je myšlenka velmi logická, tleskám svému čtrnáctiletému já, ovšem nevysvětluje, proč jsou podobné formulace ve většině skautských slibů po celém světě. Skauting vznikl v Anglii, která pod nikým neúpěla. Mé bystré dnešní já upozorňuje, že v době před první světovou válkou, kdy už byl svět přerozdělen mezi koloniální mocnosti a nebylo kam uplatňovat své mocenské ambice, vzrůstalo pochopitelně mezinárodní napětí, proto nejspíš i Angličané v duchu trochu úpěli obavou, že o svou malinkou vlast v Evropě mohou přijít.
V dřívějších dobách tedy lidé dbali o svou vlast mnohem více, aspoň to tak vypadá. Proč by jinak umíraly ty miliony lidí ve válkách, často pro některé jasně prohraných ještě před zahájením? Možná je to tím, že když nám vyhrožují, že nám něco vezmou, najednou nám na tom záleží mnohem více. Podívejme se na takové Poláky, kteří svůj stát pořád ztráceli a nabývali v různých územních podobách. Možná proto, že za něj tolikrát krváceli a tolik let po něm tajně toužili, jsou mnohem víc vlastenečtí než my.
Čímž nechci v žádném případě shazovat českou historii! Narážím spíše na dnešní situaci.
V dnešní době, kdy se angličtina vyučuje už i v některých školkách, se zdá úcta k vlasti celkem zbytečná. Klade se důraz na multikulturalismus a globalizaci. Nechci tyto trendy šmahem odsuzovat, ale ani je povyšovat na svaté. Jistě je dobré poznávat ostatní kultury, i je přijímat na naše území, pokud budou jejich představitelé zde dodržovat naše zákony (je kultura a systém, zásadně nesouhlasím s tím, aby mohl někdo porušovat lidská práva ve jménu kultury nebo víry). Je dobré cestovat a učit se cizím jazykům. Je dobré poznávat svět.
Ale neměli bychom zapomínat, kdo vlastně jsme.
Jak to ale zařídit?
Univerzální systém nemám. Ve škole mám velmi ráda dějepis a zeměpis, a když poslouchám výklad, vím, že třeba tam a tam by se žilo líp, tam a tam mají lepší systém vzdělávání… Přesto mám ráda svou vlast.
"Stalo se to" vcelku nenápadně. Jednak Kluk, diametrálně větší to vlastenec než já, mě s oblibou tahá do diskuzí o politice všeho druhu (nebo já jeho), jednak jsem v létě byla na čekatelském kurzu (skautský vzdělávací kurz pro vedoucí), kde si s výkladem té úcty k vlasti poradili bravurně, podle mého. 20. srpna jsme šli na večerní program ve skautských krojích, což indikovalo slavnostní událost. Dějepisně znalí možná už odhadli, že za datem se skrývá výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR na potlačení Pražského jara.
Nebudu se rozepisovat o této události, asi každý ví aspoň trochu, o co šlo, popřípadě každý zná stránku wikipedia ;-).
Ti, kteří hodiny dějepisu naopak brali jako vítanou pauzu na spaní po náročné matematice, se možná chytají za hlavu, ale i večer strávený pohledem do historie může člověka duševně povznést.
Popravdě nevím, kde se podařilo instruktorům kurzu vyhrabat takové materiály, ale událostí nás provedli velmi reálně, nutný popis události doprovázený autentickými záběry, které byly velmi působivé, stejně jako opakované vysílání rozhlasu, že už jej občané možná příště neuslyší. Celou dobu jsem seděla a mačkala ruku Klukovi. A když pak hrála národní hymna s výstřely ruských vojáků slyšitelnými v pozadí, poprvé, kromě záchvatů hokejového vlastenectví, jsem opravdu chtěla vstát a vzdát tak čest památce těch, kteří za nás bojovali a umírali, za naši vlast.
Po oficiální části programu byla možnost diskuze a prohlížení novinových a jiných materiálů. Já, vcelku zaujatá historička, bych po této možnosti normálně skočila asi dost nadšeně, ale tentokrát jsem si to odpustila. Šli jsme si s Klukem sednout jen tak a povídat si, ventilovat pocity. Nějak jsem neměla na to, konfrontovat se s dalšími lidmi.
A tak se u mě probudila spící úcta k vlasti.
Dnes se zdá, že nás nic neohrožuje. Naši sousedé už nejsou ti rozpínaví giganti, a nade vším bdí mezinárodní společnosti. Jenže když se tak rozhlídnete, ne vše uhlídají. Nemluvím o Arabském jaru, které doteď pořádně neskončilo, a jehož výsledky jsou víc než pochybné. Podívejme se klidně blíž, na Ukrajinu, kde právě proběhl převrat, který se rodil ve velkých bolestech a hrozbě občanské války, která by mohla do konfliktu (neříkám rovnou válečného) strhnout i giganty Rusko a EU. A to už by pro nás, náš národ, naši vlast bylo ohrožení nepodcenitelné.
Za sebe si ale myslím, že větší nebezpečí, než to vnější, je nebezpečí z vnitřku. Že tak nějak rezignujeme sami. V dnešním světě ti dají body u přijímacího pohovoru za certifikát z angličtiny. Neříkám, že je to špatně. Ale kdyby přece jen vypukl válečný konflikt, bude dnes chtít ještě někdo bojovat, nebo lidi řeknou, že je jim to jedno, že jim pod správou té a té říše vlastně bude líp? A na facebooku si v klidu odstraní like ze skupiny nazvané hrdě "Jsem Čech"?
Je to otázka k zamyšlení pro každého.
Na závěr bych napsala pár věcí, které mám na své vlasti ráda já. Možná uvidíte, že nejsem jen exot, co se tady rozepisuje, ale že máme hodně věcí společných.
1) jídlo- taková svíčková, vepřo-knedlo-zelo, hmmm :-)
2) hokej- netřeba komentovat, z dějepisného hlediska musím škodolibě připustit, že mě vždy potěší nejvíc, když porazíme Rusko
3) krajina- mám ráda český venkov s kapličkami, kostelíkem pomalu v každé vesnici, dlouhými obdélníkovými domy...
4) příroda- Česko má nádhernou přírodu, ať už je to Šumava, nebo Pálavské vrchy, nebo nížiny kolem Labe
5) historie- hlavně ta nedávná
6) český humor- ať už jde o Járu Cimrmana, Šimka s Grossmannem nebo Comeback
7) české filmy- což souvisí s humorem
8) česká hudba- i když jen málokterá
9) památky- stará Praha, ale i všechny zámky a hrady a zříceniny, hlavně gotické
10) české pohádky
11) to, že kamkoliv přijedu na celostátní akci, se řeší, zda je lepší Praha nebo Brno :-)
Možná jste mi alespoň v něčem dali za pravdu a doufám, že každého v životě potká takový impuls, který ho posune z kategorie "hokejový vlastenec" do kategorie "Čech- a jsem rád". Neříkám, že naše vlast nemá chyby, ale od toho jsme tu my, abychom to, co se nám nelíbí měnili, ne abychom od toho utíkali.
Proč?
Abychom se měli kam z té ciziny vracet. :-)
MissN.F.
 


Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 24. února 2014 v 23:46 | Reagovat

Holka, ty mi mluvíš z duše. :)
Vítej ve světě blogů, máš teď o čtenářku víc. 8-)

2 missneverfree missneverfree | Web | 1. března 2014 v 16:06 | Reagovat

[1]: Je mi ctí :-)

3 Tea Tea | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 23:24 | Reagovat

Pravdivý článek :) Já mám naší vlast taky ráda a nestydím se za ni, když nebudu dávat pozoronost politice..
ale příroda, památky, přehrady, vesnice i města, kulturní akce jako mé koncerty i tu českou hudbu a české kapely miluju a nedokázala bych si představit nežít tady v Česku :) ano miluju také angličtinu a Anglii, chci se ještě znovu do Anglie podívat a je můj sen podívat se do Ameriky, ale Česko je domov a tím zůstane :)

4 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 23:29 | Reagovat

[3]: přesně tak, a za ten náš domov máme zodpovědnost jen my samotní, včetně politiky ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama