Když dojdou slova

16. března 2014 v 11:24 | MissNeverFree |  V próze
"Když lásce dojdou slova, přestane působit..." (Aneta Langerová- Dokola)
na téma týdne- Ohlušující ticho


Seděla na okenním parapetu a brečela. Potichu. Jak jinak.
Nějak už ani neměla sílu porušit to ticho, co se postupně vkradlo do jejího bytu, do jejího života.

Začalo to nenápadně. Malé, nepostřehnutelné množství ticha, které vstupovalo do bytu spolu s Ním. Trochu jiný tón hlasu, když zdravil, trochu míň slov, míň... proč si to nepřiznat, teď už to věděla... zájmu.
Nejdřív nechápala, co se děje. Jen jí přišlo, že jí něco chybí.

Kdysi, když měl zvlášť dobrou náladu, si zpíval. V žertu Ho okřikovala, že ona, narozdíl od někoho, má hudební sluch.
Pak už si nezpíval. Občas jen tak seděl, sluchátka v uších, koukal do prázdna. Zvedala k němu od knížky oči, doufala, že promluví, a přitom sama nebyla schopná to ticho porušit.
Tehdy jej začala vnímat jako společníka. To ticho. Cítila ho, jak vyplňuje prázdný prostor, a to i když byly slyšet zvuky.
Číhající.

Začala před ním utíkat. Projít se ven, trávit hodiny s kamarádkami mluvením, jen aby se ho zbavila.
Ale když se vrátila domů, už na ní čekalo.
Večer, když usínala, bylo s nimi. Cítila ho mezi Jeho zády a jejím tělem.
Dřív si před spaním dlouho povídali. Pamatovala si, jak chodila do práce nevyspalá...
Ticho bylo s nimi i v oněch, teď už vzácných, intimních chvílích. Šustění povlečení, doteky dvou těl... Ale ticho, to
ticho, které ani jeden z nich neporušil svým hlasem.

Šla s přáteli na discotéku. Decibely nesmyslné a nenápadité hudby spolu s alkoholem zahnaly ticho někam hluboko do podvědomí. Cítila se trochu líp.
Když se vrátila, když nejistou rukou odemknula dveře od bytu, jako by ji ticho udeřilo do tváře.
Dusné, vyčkávající.
Nespal.
Pohádali se.
Seděla na posteli, po tvářích jí tekly němé slzy obarvené řasenkou. Když uslyšela bouchnutí dveří, trhla sebou.
Najednou jakoby ticho vzrostlo.
Vítězné.

Nevrátil se. Ráno se probudila. Bylo tady, cítila ho okamžitě. Absence zvuků z kuchyně, narážení lžičky míchající čaj o stěnu hrnku, absence syčící sprchy, absence potichu puštěného rádia, na kterém vždy poslouchal ranní zprávy.
Šla a pustila rádio nahlas. Znělo to nepatřičně. Hloupý pokus umlčet ticho.

Znovu se objevil až za dva dny. Bůh ví, kde mezitím spal. Za celou dobu jí nezvedl telefon.
Tiše, rozhodným hlasem, k ní mluvil. Znělo to, jako by si tu řeč trénoval. Měla potíže Ho vnímat, protože ticho ji příliš rozptylovalo.
Už to dlouho není jako dřív, ani jí to asi nevyhovuje, po důkladném zvážení, je Mu to líto, děkuje za všechno... Zítra se přijde odstěhovat, půjde to?
To zabolelo.
Všechno mu odkývala.

Druhý den nebyla schopná pomáhat.
Jen seděla zavřená v ložnici, poslouchala, spolu s tichem, tlumené zvuky přesouvání nábytku, rozhovor mezi stěhujícími.
Chvílemi brečela, chvílemi jen tak zírala do prázdna.
Když bylo po všem, přišel za ní. Trochu rozpačitě si ji k sobě přitiskl, něco jí říkal, ale ona mu nerozuměla. Najednou, jako by jí vybuchla v srdci bomba, ucítila ostrou řezavou bolest na hrudi, opravdovou, fyzickou. Vyděšeně se rozbrečela.
Něco jí říkal. Neposlouchala.
Tak takhle bolí zlomené srdce?

Až několik hodin po té, co odešel, se přinutila projít bytem. Byl najednou tak prázdný, sterilní.
Její kroky byly nepřirozeně hlasité.
Byla sama.
Ona a vražedné, ohlušující ticho.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama