Proč Never Free

5. března 2014 v 21:26 | MissNeverFree |  Kdo jsem a proč tu píšu
Věci se mají dělat za nějakým účelem. Teda, ne, že bych s tím bezvýhradně souhlasila, jelikož jsem nevyzpytatelná osoba (no, holka, no), a své pohnutky si často neuvědomuji ani já. Nicméně, tento článek by měl naznačit účel blogu a s ním i původ přezdívky, pod kterou vystupuji.

Když jsem zakládala tenhle blog, nebyla jsem si zcela jistá obsahem, který na něm chci sdílet, respektive nejsem si jistá ani dnes. Nicméně jedna věc, které se chci držet, je anonymita.
Shledávám svět kolem sebe, mírně řečeno, omezujícím. Jako většina mé generace mám facebook, který mohl určitou dobu sloužit jako ventil mých myšlenek. Jsou však věci, které není radno vynášet na světlo (což platí i pro tento blog), a jsou věci, které je třeba udržet mimo uši a oči určitých okruhů lidí.
Možná to zní lehce paranoidně, ale sami se zamyslete, co vše se dá o vás zjistit na sociálních sítích. Nemluvím nyní o citlivých údajích ve smyslu telefonních čísel a adres (ty jsou ve spojení s veselým statusem, že celá rodinka odjíždí na dovolenou, bezva pozvánkou pro zloděje), ale něčím, co se dá s trochou ironie nazvat údaji "citlivějšími".
Ano, jde o ty srdceryvné statusy o zlomených srdcích, fotky z akcí, nová přátelství a příspěvky na zdích... Pro kohokoliv, kdo vás zná, a kdo má jen trochu citu pro lidské myšlení, je to jako otevřený deníček. Ruku na srdce, kdo občas nemá potřebu do svých statusů a odkazů ukrývat skryté zprávy?
Pomocí písniček a citátů se často vyjadřujeme k dění v našem životě, k aktuální situaci, a doufáme, že naše zprávy někdo luští a zajímá ho, co cítíme.
Na jednu stranu to může fungovat, na druhou stranu je to snadno zneužitelný zdroj informací. Z mého profilu se dá, přiznávám bez mučení, s minimální znalostí "reálií" mého života, vyčíst podrobná historie různých vztahů, můj psychický stav v různých obdobích...
Můžete namítnout, že to je přesně to, proč to člověk dělá. Sociální sítě člověku dávají možnost hmatatelně, i když virtuálně, vyšlapat své stopy do společnosti, dát vědět, že existujete, vyprávět svůj příběh.
Možná je tristní, že to vlastně nikoho nezajímá, ale možná se na to také spoléháme.
Jakmile se totiž někdo zajímat začne, velmi snadno vyčte to, co bychom sami ani nechtěli, aby bylo známo.
Člověk je sžírán nutkavou potřebou mít svá tajemství, a stejně výrazným nutkáním je po kouskách vypouštět, nechávat indicie, pozorovat, kdo se chytne a vystopuje jeho příběh.
Přitom, kdyby jeho příběh byl veřejně znám, může mu to přinést hodně problémů. Protože tajemství nebývají nevinná.

Tento blog má být tedy takovým vcelku nevinným tajemstvím. Ukonejšením potřeby se vyjádřit a sdílet své názory, zážitky, emoce, a to vše relativně svobodně, bez strachu z toho, že lidi kolem vás ví... Prostřednictvím příběhů a tvorby, která je nutně ovlivněna příběhy mého světa. V žádném případě to neberte tak, že mé povídky jsou mým životním příběhem, nebo zážitky mých přátel. Příběhy, které jsem za život pozorovala, nebo jsem se jich účastnila, jsou jistě zajímavé, místy jako z hollywoodských filmů, místy jak z Bravíčka, místy jak ze skandálních titulků Blesku. Ale ani blogová relativní anonymita mi nedává právo sdílet životy mých přátel, rozhodně ne v míře, která by je, nebo mne, mohla ohrozit.
Že to zní jako z knížek o mafii?
Ne, nejspíš by mě nikdo nezastřelil. Ale pár šrámů na srdci by to mohlo přivodit.
Takže ani tady na blogu nemohu psát volně, bez rizika, že si někdo dá dvě a dvě dohromady.
Je mi jasné, že ačkoliv jsem na sebe téměř nic neprozradila, návštěvník blogu, který mě zná, by mě záhy odhalil.
Proto jsem MissNeverFree, nikdy úplně volná.

PS: Ironií největší je, že Kluk o mně (mírně znechuceně) tvrdí, že jsem hrozně FREE... Nebyl to záměr, ale třeba mě díky tomu neodhalí. Jestli to byla planá naděje, zdravím, Kluku. :-P
PPS: Návštěvníku, pokud si myslíš, že mě znáš, neraduj se a neposílej link na můj blog všem společným známým… You know, two can keep a secret if one of them is dead. :-P
 


Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 6. března 2014 v 21:19 | Reagovat

Anonymitu (alespoň tak nějak relativní, heh) si držím z podobného důvodu. Upřímně si nedokážu představit, že bych nahlas řekla některý věci, co říkám na blogu, ale zároveň mám potřebu je nějak a někomu říct :)
Dost dobrý článek :)

2 Teeda Teeda | Web | 8. března 2014 v 11:50 | Reagovat

Myslím, že hlavně tou částí o fb, tajemství a indiciích, jsi přesně definovala jádro každého z nás. Všichni chceme být tajemní a všichni chceme zaujmout, aby si nás někdo všimnul, věděl o nás a zajímali jsme ho. Ty tajemné stopy jsou klíč.

3 Bev Bev | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 5:09 | Reagovat

Výstižné a pravdivé. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama