Kult negativismu

25. dubna 2014 v 22:49 | MissNeverFree |  Názorník
Poslední dobou mi přijde, že je kolem mne až příliš mnoho negativních emocí. Ne, nejsem ten člověk, co věří na karmy, aury, vibrace ve vzduchu a kdo ví, co ještě. Jen mám zkrátka pocit, že nikoho už nezajímá to dobré, všichni si jen stěžují a mají "depky".

Například u nás ve třídě mám občas pocit, že se plazím minovým polem. Buď se píše moc písemek, nebo je to den absolutně beze smyslu, protože se nic nepíše. Buď je učitel málo přísný a tím pádem nic nenaučí, nebo je to *****. Třídní už zase neproškrtala třídnici (stěžují si ti, kteří nosí omluvenky po měsíci). Angličtinu se učit nebudeme, přece je to na nic, když nemáme základy... eh, lidi, není to tak trochu vaše chyba? Ono se to bralo, víte? (to se ovšem skoro bojím říct, nějak mi to připomíná atmosféru před bouřkou a já nepotřebuju zažít vše, například blesk v hlavě)
Z řečí ostatních získávám dojem, že všechno je, lidově řečeno, na h***o. Vláda je pitomá, prezident je ochlasta, politici zloději, soudci nespravedliví, spoluobčané kradou. Naše město je hnusné, naše škola špatná, stejně tak naši učitelé, kteří zase (někteří) vehementně nadávají na studenty.
Zdá se mi, že už ani sami nedokážeme být spokojení. Spousta z nás se budí s nechutí, a to den ani nezačal. Práce, nebo škola, kterou děláme, nás nebaví. Po dlouhém dni se vracíme domů vyčerpaní a čteme na internetu nebo vidíme v televizi, jak se na Ukrajině střílí, v Africe umírá hladem a na Blízkém východě vyhrožuje raketami.
Ono je opravdu jednoduché si zanadávat, vylít si zlost. Jenže ta nespokojenost se přenáší.
A nejhorší na tom je, podle mého, že se v tom tak nějak vyžíváme. Ve škole s chutí zdrbneme outfit spolužačky, vysmějeme se páru líbajícímu se na chodbě, označíme učitelku neslušným slovem třeba jen proto, že nám dala špatnou známku.
A opravdu je nám líp.
A co teprve problémy. Rozchody, hádky, chyby druhých... Tím, že o nich s chutí mluvíme, si leckdy přijdeme lépe sami. To je nejspíš i důvod, proč tolik lidí čte bulvár a proč nejlépe prodávají katastrofy.
To všechno by se dalo odpustit, kdyby si tím člověk svou negativitu vybil, je to přece jen lidská přirozenost. Ale ono to tak nefunguje. I přes to, že se nasytíme negativními zprávami, které se nás netýkají, nedokážeme si udržet pozitivní myšlení sami pro sebe. Snad máme pocit, že to ani nejde? Nebo že je to prostě out?
V dnešní době, kdy má každý čas tak akorát na sebe, na budování svého úspěchu a svého vysněného života, nás z okolí zaujme jen opravdové drama. Proto, chce-li být někdo zajímavý, leckdy volí negativní způsob sebepropagace. Sebepoškozování, anorexie, konflikty s ostatními a násilí jsou jen některými příklady.
Takoví lidé jsou pak opravdu středem pozornosti. Opět té negativní. A my jejich problémy hladově hltáme.
Trochu mě zamrzelo, když jsem po dlouhé době byla venku s kamarádkami a řekla bych, že 90% našich hovorů se neslo v negativním duchu. Ano, problémy se v přátelství mají sdílet, ale má se sdílet i to dobré. Všechny zajímalo, proč jsem se kdy s Klukem pohádala, ale když jsem chtěla říct něco pozitivního, nikomu to nestálo ani za to, aby odpověděl.
Já samozřejmě nejsem výjimka. Neodolám pokušení vyslechnout si drb a občas si s chutí zanadávám. Ale zřejmě proto, že se s holkami bavím míň, mě ta míra negativity překvapila. Kluci takoví nebývají, ne v takové míře. Popravdě nechápu, jak člověk může žít s tím, že je jeho mozek neustále stimulován přívalem negativních informací. Vůbec se nedivím, že je předepisováno čím dál tím víc antidepresiv.
Co mi ale opravdu vrtá hlavou je, proč to vlastně děláme? Proč sami sebe trápíme? Je přece na nás, co si pustíme do hlavy. Negativitě se nevyhneme a byla by chyba se o to pokoušet, ale měli bychom vstřebat minimálně stejné množství pozitivních podnětů za den, nebo radši víc.
Co nám brání jít se projít ven, užívat si krásu jara, co nám brání pustit si bezva film, co nám brání říct si s přáteli pro změnu něco pozitivního?
Možná, že dnes už o to vážně není zájem. Je prototypem dnešního člověka člověk nešťastný, zoufalý, nespokojený s okolím i sám se sebou?
Je normální holka nespokojená se svým tělem, má hroznou rodinu a přítele blbečka?
Je normální kluk stále naštvaný, přátele má pitomce, kterých si neváží, a holku, s kterou si nerozumí?
Je dnešní normou negativismus?
A když ho tak s chutí hltáme, nepřiživujeme monstrum?
Jestli jsi dočetl až sem, zkus se zamyslet nad dnešním dnem. Hodnotíš ho spíš pozitivně, nebo negativně? Zasmál ses dnes upřímně? Potěšilo tě něco? Nebo tě něco naštvalo či zklamalo?
Máš pocit, že jsi šťastný?
Jestli ne, tak proč? Co ti v tom brání?
A to nejdůležitější- co s tím uděláš?
Protože mluvit o problémech je nevyřeší. A já si myslím, že každý může být šťastný, i když jsou období, kdy to jde těžko. A také se myslím, že lidé nejsou tak nešťastní, jak se z jejich řeči zdá. Jen prostě odezvu vyvolává spíše negativní sdělení. Koho dnes zajímá, jak hezky ses vyspal?

Mimochodem, když se na to podíváte z blogerského hlediska, čtete raději pozitivní nebo negativní články?

PS: Usměj se. Právě teď ;-).
 


Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 26. dubna 2014 v 8:18 | Reagovat

Asi to hodně záleží, jakými lidmi je člověk obklopen... V mém případě si jako větší negativista přijdu spíš já než okolí :).
A proč to děláme, to je otázka :). Možná proto, že chceme zjistit, že se máme líp než ostatně (ta má ale děsný kalhoty a slintavýho kluka), možná proto, že věřímte, že někdo ty problémy vyřeší za nás, nebo že je alespoň vezme z části na sebe (už zase prší, už zase píšem, už zase je den o h***) Dost možná to také děláme proto, že to vidíme všude kolem, doma, od lidí, co jsou nám vzorem...
(třeba pozitivní větu od našeho třídního, abys pohledal :))

2 K. K. | Web | 26. dubna 2014 v 15:45 | Reagovat

Lidi se prostě rádi litujou, to už je takhle v jejich povaze ;)
Já taky mívám depresivní chvilky, ale vždycky se mi to vykompenzuje tím, že příště mám skvělou náladu..
Mám dojem, že tohle tak trochu způsobuje tempo dnešní moderní doby, všechny vymoženosti - díky kterým jsme se všemi v neustálém spojení, ale zároveň jsme pořád sami a chybí nám osobní kontakt.
Lidi byli, jsou a budou vždycky nespokojený. Ale taky mi přijde, že poslední dobou se to nějak víc, možná až zbytečně, hrotí. A všichni přehlížejí a jsou zaslepení vůči tomu všemu pěknýmu, co na světě vlastně je :-)

3 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 19:32 | Reagovat

[1]:, [2]:: děkuji vám za názory :-)
je pravda, že když se poštěstí a člověk se může pohybovat venku, v reálném světě, nálada se hned zlepší :-)
stejně tak to přenášení nálad a nápodoba. Je to smutný, jak si otravujeme životy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama