Rezavé setkání

2. dubna 2014 v 18:49 | MissNeverFree |  Pro tvůj úsměv
Jaro v plném proudu a já si přijdu jak v knížkách Karla Maye.


Vypakovala jsem Kluka posledním autobusem, co z té naší díry jede, a nadopovaná pozitivní energií, za sebou táhnoucí stárnoucí chlupatou kouli (prý je to pes), jsem vyrazila na procházku.
Stromy povážlivě hučely, obsypané včelami a čmeláky.
V záchvatu jarní hyperaktivity jsem se přiblble culila do sluníčka a docela vážně jsem uvažovala o tom, že si i zaběhám, tudíž jsem své kroky směrovala k jediné jakž takž rovné delší cestě, která se v mém okolí nacházela. Pes se dobromyslně plácal kolem mě, anžto netušil, co na něj zase chystám (jakmile nezastavím po dvaceti metrech běhu začne zuřivě očuchávat vše, co mu přijde pod čumák, abych musela zastavit).
Tu mé cvičené oko (asi s padesáti dioptriema- včera jsem šokovala svou lékařku chybným přečtením největších písmen na zkušební tabuli, a to mám nosit brýle jen na dálku) zahlédlo v dálce pohyb.
Jelikož na srnku to bylo moc malé a pohybovalo se to stylem psovitým, pro jistotu jsem zastavila. Náš pes byl oproti mně situací naprosto nevzrušen.
Zuřivě jsem mžourala, abych rozeznala blížící se, zajisté divoké a nebezpečné, zvíře. Bylo velikosti menšího psa, pohybovalo se očividně po čtyřech nohách a pelášilo si to po cestě vyjeté traktory přímo k nám. Co chvíli se zastavilo. Že by někomu utekl pes?
Snažila jsem se tvářit jako holý strom, což v červených kalhotách nejde dost dobře. Ještě, že jsou lišky barvoslepé. Usoudila jsem totiž, na základě mých hlubokých biologických znalostí, že blížící se zrzavý pes bude nejspíš liška.
Pamětliva pouček z knížek o indiánech, které jsem hltala po stozích od té doby, co jsem se naučila číst, jsem prozkoumala směr větru. Je to dobré, jde od lišky k nám, neucítí nás.
Mezitím se zvíře přikrčilo a ladnými skoky, kolmými na původní trasu, se zřejmě pokoušelo dostihnout něco malého, co se skrývalo v trávě.
Přikrčení, chvilka čekání, dva tři rychlé skoky a přitisknutí se k zemi. Se zatajeným dechem jsem pozorovala opakující se situaci. Zvíře ke mně nyní bylo natočené z boku, takže jsem viděla velké uši a tlustý, zrzavý ocas. Pes vedle mě nevzrušeně, s jazykem u kolen, rozdýchával vedro. O lišce neměl ani ponětí. Vskutku lovec.
Liška se v honu za kořistí vzdalovala stále víc, a to směrem, kam jsem původně chtěla jít týrat svého psa během. Pomalu jsem se otočila a vydala se na druhou stranu. Nechtěla jsem tu malou zrzku rušit. Třeba má hrozný hlad, proč by jinak lovila tak brzo, za plného světla.
Nebo je jen opilá jarem, jako já.
 


Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 8. dubna 2014 v 21:31 | Reagovat

Jééé. Krásné setkání. Lišky já tůze ráda. :)
A řeknu ti, že u věty "tvářit jako holý strom" jsem se tu málem udusila smíchy. :D Vážně geniální! :-)

2 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 19:00 | Reagovat

[1]: děkuji! :-)
btw: a teď se zkus tak chovat, to je teprve něco :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama