Tam, kde se píšou příběhy

17. dubna 2014 v 14:48 | MissNeverFree |  V próze
Téma týdne, tentokrát Knihomolství, mě opět inspirovalo k povídce. Je poněkud delší a poněkud více filosofická, varuji předem. To, co nás na knihách zajímá a co z nás dělá knihomoly, jsou příběhy. Podívejme se tedy do největší knihovny světa, do místa, kde se píšou příběhy.

Nevím, jak jsem se sem dostala. Pod nohama se mi převaluje Prázdno. Přesto nemám závrať, protože Prázdno je podivně pevné a hmotné. Mám pocit, že visím v nekonečném prostoru. Zkusmo udělám několik kroků. Je to jako kráčet po pevné zemi, jen své kroky neslyším.


Namátkou si vyberu směr a snažím se jít stále rovně, i když nemám žádné záchytné body, podle kterých bych se mohla řídit.
Nevím, jak dlouho jdu, na tomhle místě, zdá se, nemá čas ani prostor jakýkoliv význam.
Najednou stojím uprostřed rušné místnosti. Zmateně se otáčím dokola, hledám hranici, kterou jsem překročila, ale Prázdno jakýmsi podivným způsobem zmizelo. Vlastně mám pocit, jakoby nikdy neexistovalo. Pod spoustou spěchajících choditel vrže parketová podlaha. Zvednu oči a vysoko nademnou spatřím klenutý strop. Tvoří jej kovová konstrukce. Klenutí je umně tvarované, tak, že připomíná listy a květy cizokrajných rostlin, a výplň tvoří mozaiky z barevného skla.
Kam až dohlédnu, stojí malé stolky, u nichž cosi kutí osoby v bílých pláštících. Když dokončí svůj výtvor, někam s ním rychle odcházejí. Nesměle přistoupím k nejbližšímu stolečku. Osoba u něj je... nebo... ať se na ni koukám jakkoliv, nedokážu určit, zda je to muž nebo žena, nebo jakou má barvu vlasů či očí. Přijde mi, jako by se ustavičně měnila, nebo dokonce obsahovala všechny lidi, které jsem kdy viděla.
Zdá se, že si mě nevšímá. Plnou pozornost věnuje výtvoru, jež jí vzniká pod rukama.
Je to kniha. Zručné prsty sešívají stránky a připevňují obálku. Je čistě bílá.
Najednou se osoba zvedá a kamsi odchází i s hotovou knihou. Chvíli váhám, ale pak vyrážím za ní. Proplétáme se mezi stolky poměrně hodnou chvíli, než dorazíme pravděpodobně na místo určení. Ohromeně zírám na vysoké skříně. Zdá se, že se tyčí až ke stropu a na policích stojí nepřeberné množství knih. Co chvíli přiběhnou podivné postavy, které předtím seděly u stolků a vázaly knihy, a svůj výtvor položí na některý z regálů. Všechny knihy jsou čistě bílé, ale jakmile jsou položeny na polici, začnou se samy od sebe měnit. K mému absolutnímu úžasu se barví, zvětšují, nebo naopak zmenšují, struktura jejich obálky hroubne a tvoří se na ní různé drobné rýhy. Zmateně po jedné z knih sáhnu, ale něco mě zarazí. Mé podvědomí mi brání dotknout se knihy, náhle mám pocit, že to není správné. Pomalu spustím ruku.
Osoba, kterou jsem sem následovala, pochopitelně už zmizela, asi vázat další knihu, proto se vydávám na cestu mezi regály. Jak postupuji dál a dál od stolků, zvuky spěchajících nohou se vytrácí a mě obklopuje ticho.
Avšak ticho nabité zvláštním napětím. Knihy kolem mě se mění, cítím jak pracují. Změny už nejsou tak velké, jsou okem nepostřehnutelné, ale já nějak vím, že se stále dějí. Nepokouším se knih dotýkat, jen postupuji stále dál.
Pohlcuje mě atmosféra klidu. Uspěchané kroky výrobců knih už nejsou slyšet. Napětí je čím dál méně zřejmé, stále však cítím přítomnost čehosi víc, než jen spousty knih. To Cosi je všeobjímající. Zdá se mi, že je tak obrovské, že pohlcuje celý svět, a tak všudypřítomné, že je smysly nezachytitelné.
Zřejmě jsem procházela uličkami knih celou věčnost, i když to nemohu nijak poznat. Čas zmizí, jakmile pomine neměřitelný okamžik, a pak už není. Nedokážu to vysvětlit, ale vím, že to tak je.
Stejně tak poznám, že něco skončilo. Stojím u regálu, kde cítím, že se knihy přestaly měnit. Najednou nějak vím, že už se jich mohu dotknout. Vezmu nejbližší knihu. Obálka je zvrásněná tisíci drobných vrypů a má neurčitou barvu.
Nalistuji první stránku. Pokouším se číst, ale písmena mi nedávají smysl. Přijde mi, že jakmile přečtu slovo, zmizí mi z paměti. Navíc některá slova za sebou zanechají podivný pocit, že nedokážu pochopit jejich význam, že mi něco chybí k poznání. Rozčileně knihu zavřu.
Namátkou zkouším několik dalších. Žádná z nich pro mě není čitelná. Připadá mi, že se každé slovo skládá z vrstev, které dohromady dávají smysl, ale já nedokážu proniknout pod tu první.
Nazdařbůh se toulám mezi regály.
Tu mou pozornost přitáhne postava, stojící u jednoho z regálů. V ruce drží knihu a vypadá, že si v ní čte. Když přijdu blíž, rozeznávám, že je to starý muž. Na očích má brýle a prstem si ukazuje, co zrovna čte.
Přistoupím k němu. Mám pocit, že o mně ví, ale nijak to nedává najevo.
"Vy to přečtete?"
"Jistě. A ty to nepřečteš." odpověděl stařec.
"Ale proč?" Navzdory nejasné odpovědi cítím úlevu, že mě vnímá, a že se mi konečně dostane vysvětlení.
"Nepatříš sem. Já ano."
Chvíli přemýšlím o jeho odpovědi.
"Kdo jste?" zeptám se nakonec, ačkoliv mi hlavou víří tisíce dalších otázek. Vím, že sem nepatřím, ale proč? Jak jsem se tu vlastně vzala? A kde to jsem?
Stařec sklapne knihu a podívá se na mě vážnýma očima.
"Jsem Čtenář. Dokážu ty knihy přečíst, protože já netvořím příběhy v nich. Ale ty žiješ, a protože tvoříš příběh, nemůžeš rozumět tomu, o čem knihy mluví. Ty knihy obsahují minulost i budoucnost, ale ty jsi přítomná, proto tvé vědomí nedokáže pochopit obsah."
"Takže... Jste mrtvý?" zeptám se, protože nějak vím, že se Čtenář neurazí.
"Nevím. Prostě čtu." Zdá se, že si mě už nehodlá všímat, znovu bere knihu, kterou předtím odložil, a hledá stránku, kde přestal.
"O čem jsou ty knihy?" ptám se rychle, dokud mě ještě vnímá.
Čtenář si trochu povzdechne a zase knihu sklapne.
"O všem. Nejspíš jsi přišla před Výrobnu. Tam, když vznikne něco nového, vyrobí knihu. Pak ji položí na polici, a příběh toho, co vzniklo, se píše. Když příběh skončí, kniha se přestane měnit. I když nikdy ne úplně. Ty části příběhu, které jsou zapomenuty, nejdou přečíst. Stránky vyblednou a někdy pak zmizí i celá kniha."
Chvíli nad tím přemýšlím.
"Takže když se někdo narodí, začne se psát jeho příběh?"
"Jistě, stejně tak jeho boty, jeho vztahu k ní, příběh myšlenky, která mu prolétne hlavou..." přikyvuje Čtenář.
"Ale kdo to pak píše?"
"Řekl bych život, ale to slovo je málo komplexní. Příběhy se píšou samy..."
"Pak ale... jde přeci napsat i příběh o příběhu..."
"Ano. Kolik si myslíš, že je tu knih? Nekonečno... Je tu každá." Čtenář vypadá potěšen mým zájmem.
"Pak ale, pokud já jsem součástí příběhu, a tenhle okamžik je součástí příběhu, tak vy jste jeho součástí taky, proč tedy můžete číst?"
"Protože tady ve skutečnosti nejsi a já jsem a tenhle příběh sice je, ale není. Ty jsi mimo svůj čas i prostor. Jsi na spoji realit."
"To nechápu..."
"Nejde to. Snažíš se pochopit něco, co pro tebe není a pro mě je. Pro nás jsou reality odlišné. Proto to nemůžeš pochopit."
Chvíli jen tak stojím a koukám do země. Zdá se mi, že řešení balancuje těsně za okrajem mého vědomí.
Čtenář uchopí knihu a než se znovu začte, skloní se ke mně a pošeptá mi: "Až se vrátíš domů, do své reality, najdi si něco o Möbiově pásce. Třeba ti to pomůže."
Chci se jej zeptat, jak se tedy dostanu domů, ale jakmile na to pomyslím, jsem zpět. Sedím na své posteli a v hlavě mi zní Čtenářova slova. Otevírám počítač a hledám.
Möbiova páska. Má jen jednu stranu, opravdu. A přitom si mohu sáhnout na dvě.
Pro každého je realita něco jiného. Ano, to to vysvětluje.


File:Moebius ring.png
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama