Šuplík vzpomínek

31. července 2014 v 17:57 | MissNeverFree |  Okamžiky
Už jsem se někdy zmiňovala, že mi dělá radost vyhazovat věci?
Jako malá jsem byla děsný, ale vážně děsný bordelář. Jelikož jsem zjistila, že větší množství věcí prostě nedokážu udržet v upraveném stavu (jasně, já se vyznala v tom bordelu perfektně, ale...) a jelikož mi do života poměrně dost zasáhli lidé, kteří vše převáží ve "štosovatelných" přepravkách, jsem tak trochu atypická holka- co nepoužiju půl roku, vyhodím. Ale abych to s tím odcizováním dívčímu pohlaví nepřeháněla, mám své slabůstky. Například "užitečné" věci, jako nože nebo provázky zásadně skladuju, protože se budou hodit, přeci! Pak taky papíry, ty se hodí vždy, že (výsledkem je, že jich mám plný šuplík a pak je stejně trhám ze sešitů). Kromě zdánlivé praktičnosti jsem také tvor sentimentální, tudíž mám jeden šuplík vyhrazen na vzpomínky. A že se jich najde požehnaně.

Je spousta věcí, které se prostě nevyhazují. Asi abychom měli co ukazovat vnoučatům. Nebo abychom na ně sami nezapomněli.
Třeba na to, jak jsem poprvé byla na táboře, kolik jsem tam ulovila bobříků a kolikátí jsme byli v celotáborové hře. A že se mi to líbilo, takže se štůsek diplomů poctivě vršil každý rok. Pár drobností z "pokladů", pro které jsme se trmáceli a luštili příšerně dlouhé šifry (které dnes zlomyslně šifruji sama). Pár pozvánek na různé akce. Jen přečtu, kam že se to jelo, a už se vidím, osmiletou holčičku, co vypadala jako kluk, s krosnou větší, než ona sama.
Tehdy jsem svědomitě sbírala věci "na památku". Útržky příběhů, kterými člověk na chvíli žil. Odznak s rozbitým zapínáním. Pár nášivek, co jsem už dávno měla vrátit. Uzel z látky, předmět nějaké hry. Špendlík se zvláštní citovou hodnotou. Různé drobnosti, co jsme si dávali k Vánocům. Přívěšky, co střídavě na několik měsíců obývaly můj krk.
Věci, které jsou právoplatnou součástí dětství. Spolu s nimi tam leží žákovské z prvního stupně. Záložka s pohádkou o perníkové chaloupce. Vybledlá ulita. Pár školních fotek holčiček s ponožkami v sandálech a v příšerných šatech, co se musely brát na focení. Pohledy, psané velkými písmeny, bez toho, aniž by si pisatel lámal hlavu s pravopisem.
Dětství bylo o věcech. Hezké věci, po kterých člověk toužil, suvenýr z každé zastávky na životní cestě. A jede se dál. I můj první deníček byl polepený věcmi. Jízdenky z vlaků, účtenky z obchodů, diplomy, fotky, pohledy... Materiální důkaz nemateriálního nadevše.
Čím je člověk starší, tím víc je to o lidech. A to je také to, co v šuplíku hledám nejčastěji. Lidi. Ty, které dnes už třeba míjím. Ale i ty, co už znám jak své boty a kteří mají v mém životě pevné místo dodnes. A tak nás mám v šuplíku, bezstarostné, otevřené světu, vášnivě prožívající. Hromada vzkazů. Od starších, od vrstevníků, od dětí... Fotka s nejlepší kamarádkou. Malé modré srdíčko z korálků. Indiánské copánky, co jsem měla ve vlasech. Náramky přátelství, příliš odřené a chatrné, než abych je nosila.
Vzpomínky na nejkrásnější a svým způsobem nejděsivější období života, kdy měl člověk tak otevřené srdce, že se v něm vjemy a impulzy tavily v nevysvětlitelnou třenici pocitů, chvílemi protichůdných, chvílemi tak bolavých, že to trhalo hruď. A do toho všeho bláznivé tempo skutečného života, co se děl právě pod rukama, záchvaty bláznivého smíchu a všechny ty pády a lety, do kterých se člověk vrhal po hlavě, aniž by viděl zákulisí celé té maškarády. Intenzivnost.
Dopisy, z nichž mrazí. Co všechno jsme nevěděly... a co všechno ano? Je to jako skládanka příběhů, do které nám tenkrát chyběly důležité dílky. To nejlepší i nejhorší z lidí. Nečekaná dospělost a vůle řešit problémy. A na další řádce jedním dechem dodávané bláznivé veselí a absurdnosti absolutně nedospělé. A pocit nečernobíla v rozporu s potřebou stát na jedné straně a bojovat proti druhé.
Do toho všeho zamíchaný první milostný vzkaz, ve stručných dvou slovech. Třídní fotky, na kterých všichni vypadají hrozně, a co se schovávají jen z povinnosti. Desky se všemi slohy za malý gympl. Papíry, které se posílaly po třídě, a kam každý psal, co si myslí o svých spolužácích. Další hromádky diplomů, posbírané po soutěžích ve všech možných i nemožných oborech. Slibové uhlíky a dekret, že jsem splnila tři orlí pera.
V poslední době do šuplíku přibývá máloco. Pár lístků na koncerty oblíbené kapely, placka z festivalu, vyvolaná fotka z tábora... Výjimečnost je spíše výjimečná, dalo by se říci. Dekret, že jsem čekatelem. A hromada lidí, které jsem tím získala, na barevných papírcích, v pár slovech, co se chvějí tou starou intenzitou, která stále zurčí někde pod povrchem. Bohužel, na výjimečné okamžiky už se pro dospělé vzpomínkové dekrety netisknou...

Máte také svou sbírku vzpomínek?
Co považujete za nejcennější kousek?
 


Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 31. července 2014 v 18:06 | Reagovat

ja som stále bordelár :D hold, som ešte "malá" :) ale asi pred rokom som si začala odkladať listy a napokon som k nim do krabice začala nahrnat dalšie veci, ktoré sa môžu ľudom zdať zbytočné. čo tam robí bloček z kníhkupectva? alebo stará letenka? verím, že raz bude niekto komu to budem môcť vysvetliť a kto pochopí príbehy týchto vecí a význam pre mňa :)

2 stuprum stuprum | Web | 1. srpna 2014 v 6:50 | Reagovat

Někdo loví jen skutečné bobry na Dyji. :)

3 Magdaléna Magdaléna | Web | 2. srpna 2014 v 7:44 | Reagovat

Často přemýšlím o podobném, o tom, jak to tenkrát bylo všechno intenzívní a jakej jsem dnes prožívačnej cynik. Nevím čím to je, že ještě před pár lety se zdálo všechno tak silné, že vím, že si to budu pamatovat na vždy.
Ten šuplík jsem měla taky respektive celej stůl. Na každou akci jedna obálka, ve které bylo od diplomů, přes účtenky až po deníkový zápis. Plzeň, Písek, Dědek, ... Na věci ze školy zas oficiální desky. Jenže pak jsem si uvědomila, jak moc jsou ty věci nebezpečný a dost je zredukovala na jeden kufr. A nejhorší je, že jsem se dostala do fáze, kdy vím, že bych to všechno dokázala vyhodit, kdyby to bylo třeba... člověk se asi v nebezpečí naučí odpoutat se od toho všeho, nebo nevím...
Dřív to bolelo, ale omlouvala jsem si to tím, že to jsou jenom věci, že ty vzpomínky nezmizí. Teď už vím, že zmizí, že každej rok a každá sklenička alkoholu jich tisíce zabije. Tak ty věci schovávám. A tajně doufám, že na nich budu lpít stejně jako kdysi...

4 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 14:55 | Reagovat

[1]: Někdo takový se určitě najde. :-)

[2]: To je vyšší level! :-D

[3]: Bylo to intenzivnější, tak zatraceně intenzivní, že občas i vzpomínka na intenzivno je intenzivnější než realita sama (za to opakování slov by mě nikdo nepochválil, ale..). Já letos taky redukovala, ale jen věci, co tam podle mě nepatří...
Je smutné, když se člověk musí připravovat o kus sebe sama, navíc ze strachu. Ale člověk ustojí leccos. A, jak říkáš, leccos zapomene.

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 3:16 | Reagovat

Mám to podobné: Mám šuplík, kam prostě tyhle věci, které mají schopnost nějak vyvolat vůni minulých dějů, vždycky vhodím. Čas od času to přeberu a ty, které vyčichnou, vyhodím. A taky se toho spoustu poztrácelo několikerým stěhováním. A ještě poztrácí... Jsou to věci, které nikomu jinému než mně nic neřeknou. To pak nemám daleko k tomu pánovi, o kterém se mluvilo v Hovorech H., který měl na krabičce popisek "Provázky krátké, naprosto neupotřebitelné" :-). Co je nejcennější? To neumím říct. To nejcennější se snažím mít u sebe a ne v šuplíku.

6 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 23:12 | Reagovat

[5]: K tomu mě tak napadá "jenže co se schová, to se poztrácí... proto jsou zámky otevírací" (V bezvětří od A.L.)... Nikdy jsem tu písničky pořádně nepochopila, ale přijde mi o tom všem... :-)

7 Mattonka Mattonka | Web | 5. srpna 2014 v 18:58 | Reagovat

Já žiju v chaosu a naprosto mi to tak vyhovuje. Dá se říct, že můj pokoj naprosto přesně odráží opačný stav mé duše. Čím větší chaos v ní, tím více uklizeno kolem mě. Asi když se nedokážu vyznat v sobě, chci mít jasno aspoň ve věcech, fakt nevím. A navíc stále něco tvořím, takže ve dnech naprosté spokojenosti se kolem mě válí hromádky oblečení, izolepy, nůžky, rozstříhané papíry, do toho obaly od chipsů nebo prázdné kartony od zmrzliny, talířky se zbytky snídaně a hrnky od kávy. Takhle se pozná spokojená Mattonka :-D .
Krabici vzpomínek nemám, celý můj pokoj je plný vzpomínek. Na zdi mám pověšené keramické výtvory ze školy nebo z dílny na dovolené, na poličkách srovnaná fotoalba, ve skříňce kulku (která teda v táborovce měla být stříbrná a byla na upíry), mezi sešity kdesi zahrabaný dopis od paní učitelky, který psala všem na konci třetí třídy... Můj pokoj je jedna velká relikvie :-D

8 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 21:13 | Reagovat

[7]: Tvá teorie o kompenzaci chaosu v duši uklízením je mi blízká, myslím, že dříve jsem to tak taky mívala. :-)
Jsou věci, které také visely všemožně po pokoji, ale jsem z těch, co se minulosti tak trochu bojí... Takže jsou v bezpečí, uklizené... :-)

9 walid walid | Web | 20. června 2015 v 11:35 | Reagovat

online pujcka pred výplatou chropyně O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama