Děkuji za svobodu

18. listopadu 2014 v 21:57 | MissNeverFree |  Okamžiky
Jsou tři odpoledne, 17. listopadu 2014. Polykám na rychlo první jídlo dne. O dvě hodiny později už stojím na Národní třídě. Atmosféra připomíná letní festivaly. Země je bílá, červená a modrá.


Prohlížím si dav, který proudí oběma směry kolem mě, snažím se ho generalizovat, ale nejde to. Potkávám muže v kiltu, ženu se zelenými vlasy, rodiny s dětmi, seriózně vypadající gentlemany ve středních letech, studenty v kabátech, toho pána, co mu prý stát ukradl dům, a kterého jsem poprvé potkala před pár lety na Václaváku, ale letos se zřejmě přesunul ke Hradu, důchodce...

Kordon u Voršilské ulice uzavírá dav neprodyšně z obou stran. Lidé si sedají s rukama nad hlavou: "Máme holé ruce! Nechceme násilí! Nechceme Čínu! Jakeše do koše! Jakešovo gestapo!"

Někteří mají trikolóry a české vlajky, o kus dál stojí dvě dívky zabalené v těch ukrajinských a někde v dálce nad hlavami davu vlaje tibetská.
Zapalujeme svíčky. Muži s ampliony organizují světelný řetěz, jeden z nich hlásí do vysílačky, že je to dobrý, řetěz od Pravdy až k Lásce. Trochu se tomu s tátou smějeme, ale raději ne moc nahlas, nechceme kazit atmosféru, stačil můj komentář, že komunisté přece poroučeli větru i dešti, tak byl možná blbej nápad je svrhnout, páč mi teď nehoří svíčka.

První výzvy k rozchodu, hrozivé obušky. Jak ale odejít z prostoru, ze kterého není úniku? "Masaryk! Havel! Dubček!" Lidé zpívají hymnu.

Po rozpuštění řetězu se pomalu přesouváme na Václavák. Proti záběrům z oslavovaných demonstrací je podivně prázdný. Dojem si vzápětí upravujeme, při pokusu dostat se do oblasti, ze které je vidět na podium, nás dav mačká a trhá od sebe. Maličká Italka, co je tu s námi, vypadá poněkud vyděšeně.

Zpívají Masarykovu oblíbenou píseň Ach synku. Mnozí lidé se pokoušejí odejít, ale není kam, tak se jen bezmocně vracejí. Skandování: "Masaryk! Ať žije Charta! Havel! Dubček!"

Se svařákem v ruce poslouchám, zpívám, mačkám se, a když mám zrovna kam zvednout ruce, tleskám.
Dav poslouchá, zpívá, mačká se a tleská. Zvlášť při komentářích interpretů, které míří proti tomu na Hradě... Někteří vytahují červené karty.
A pan prezident se kouká z Národního muzea.

Vracím se s tím, že jsem si mohla s Anetou zazpívat Vodu živou, že jsem tam mohla být, že jsem po cestě měla čas vyzpovídat mamku, jaké to bylo pro ni, když hlídala koleje ve strachu z milicí, že jsem byla součástí řetězu. Vracím se bez přípravy do školy, s bolavými koleny a (jak zjišťuji ráno) pořádnou rýmou.
Oni se vraceli s modřinami a přeraženými kostmi.


Nebudu zde vykládat dějiny. Kdo se chce něco více dozvědět, odkazuji na projekt Znovu89 nebo na sérii článků na stránkách časopisu Respekt. A ze všeho nejvíc na ty, kteří stáli na Národní třídě 25 let přede mnou. A nejen na ně, ale i na ty davy, co zaplnily Václavské náměstí a vytrvali, protože díky nim žijeme ve svobodné společnosti se všemi jejími klady i zápory. A stojí to za to, alespoň podle mě.
Pro ty, kteří tvrdí, že za komunistů bylo líp, bych připomněla výrok pana Havla, že svoboda a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince. Je na nás, jak se nimi naložíme, jaká bude naše společnost. To my jsme společností a ona je námi.
Zamysleme se nad tím i my, kteří věříme ideálům svobody a demokracie. I my za ni stále můžeme bojovat, a dokonce nás za to (snad) nikdo nezmlátí. ;-) Tak nezapomeňme...
A Vám, kteří jste (i třeba jen nepatrným dílem) přispěli ke svobodné a právní společnosti, děkuji.


Části psané kurzívou jsou zkopírované ze stránek Českého rozhlasu, konkrétně ZDE, sama nemám právo popisovat události, kterých jsem se nezúčastnila.
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 13:13 | Reagovat

Na Národní jsem 17.11.1989 přišel jako správný solitér asi čtvrt hodiny před davem, ale nepočkal jsem na něj. Na sobě jsem měl totiž uniformu tehdejší armády (byl jsem tou dobou - velmi nerad - na vojně a měl jsem ten den právě první opušťák) a zhodnotil jsem jako dost nebezpečné vecpat se do nepovolené demonstrace mezi policajty a dav, protože jsem mohl být snadno považovaný za nepřítele z obou stran. A tehdejší velitel můj opušťák zhodnotil po mém návratu stručně: "Vápeník, Vápeník... Jednou vás člověk pustí na chvíli ven a hned je z toho takovej čurbes!!"

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 15:56 | Reagovat

Pod tento článek bych se podepsala. Na toto téma jsem spoustu věcí zhlédla a přečetla (žádnou fikci) a vyslechla jsem, jak dobu vnímali mí rodiče, prarodiče, příbuzní, známí. Je to něco, na co by se nemělo zapomínat. Měli bychom být vděční, ano, protože žijeme ve společnosti, která je svobodná - i přes všechny své chyby, za které systém demokracie nemůže, za to si můžou jenom lidi. Bohužel pochybuji, že se z letargie vytrhneme a jako národ s tím něco uděláme, protože hloupost není naším společným nepřítelem, tak jako tehdy byli komunisti... :-?

3 Teeda Teeda | Web | 23. listopadu 2014 v 19:07 | Reagovat

Skvěle napsaný. Vystihla si to. :) A všechzno zmíněné sleduju - od respektu přes projekty rozhlasu... Mám tuhle část dějin tůze ráda. :)

4 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 18:19 | Reagovat

[2]: Ta poslední věta je velice moudrá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama