Životní rozhodnutí

26. února 2015 v 15:34 | MissNeverFree |  Pro tvůj úsměv
...aneb čas vyšilovat!

Konec února odbíjí, MissNeverFree si rozzářeně poskakuje po světě jako gigantická verze radioaktivního joja, chvílemi je všude spousta třpytek a mezitím se někde na studijním hromadí přihlášky.

Když jsem byla malá, ale vážně hodně malá, chtěla jsem být princeznou. Alespoň to tvrdí rozliční příbuzní jiným příbuzným (prý to není snaha o nikdy nekončíčí ponížení, ale nostalgie). To si tedy nepamatuji, nicméně dost přesně vím, že když jsem byla o fous větší, chtěla jsem být klukem. Se sestrou jsme totiž brzy zjistily, že pro princezny není mlácení se klackem po hlavě zrovna vhodná činnost.
I kdybych z toho chtěla vycházet, žádná vysoká škola pro kluky ani pro princezny není. Zklamána tímto zjištěním jsem zvětřila příležitost vypadnou ze školní budovy alespoň dočasně a celý rok jsem pilně nakukovala do všech otevřených dveří, za kterými se prý rozkládá země zaslíbená, má dokonalá budoucnost. Nejen to, dokonce jsem pečlivě projela seznam všech vypisovaných oborů na příští akademický rok. Člověk se u toho vcelku dobře bavil, dokud nezjistil, že seznam končí a... no, opravdu se jen bavil.
Mávla jsem nad tím rukou, což o to, času je dost, za chvíli budu moudřejší, budu přesně vědět, kdo jsem, cestu mi zastoupí nějaký vyslanec pána Boha a planoucím prstem ukáže jasně směr mé budoucnosti, všechny vysoké školy zavřou kromě jediné, nebo tak něco.
V kostele nám povídali, že člověk nemůže vždy pochopit plány toho nahoře, což se ukázalo jako velice pravdivé. Na přední lavici v naší třídě se zázračně zjevovaly všelijaké letáčky. Pečlivě jsem je pročetla, ale nikde tam nestálo "ehm ehm, ty nerozhodnutá blbko, jdi SEM", nebo podobně jasný vzkaz. Jen hromady tabulek a reklamních fotografií spokojených blondýn v kostýmku.
Hlubokým sebezpytováním obrazu svých vlasů v zrcadle jsem vyloučila blonďaté školy. Abychom si rozuměli, to jsou ty, kde na dnu otevřených dveří potkáte akorát blonďaté holčičky ajfouňačky a chlapce, za které se jejich (na vedlejším sedadle sedící) maminka musí ptát, jak že se její chlapeček dostane na tu diplomacii.
Když to tak prošlo jednou, mudrovala jsem si v duchu, možná ta vylučovací metoda bude mít něco do sebe. A jala jsem se seškrtávat. Nic s chemií a biologií, to je jasné. Šup, medicíny jsou v tahu. (Díky od vašeho v budoucnu mnou nepoškozeného těla přijímám.) Žádná matika a fyzika, atomová bomba vypočítaná mnou by měla mnohem horší dopady, než nějaký ten omylem uříznutý žaludek místo slepáku, spokojeně jsem pokračovala. Jazyky, když se mi všechny motají dohromady? Pas du tout! Práva? Tss, nějaké slovíčkaření... Obor, kde nerozumím ani názvu? Šup s ním pryč (tady jich vylítlo dost, ups)!
Obory padaly jako hlavy za revoluce ve Francii. Zmocnilo se mě nadšení, škrtala jsem a škrtala, ale sama jediná jsem nebyla schopna odůvodnit si alespoň trochu objektivní rozsudek smrti pro každého zástupce té děsivé masy, co se na mě hrnula.
Tu se mi v hlavě rozsvítilo- ano, když to nezvládnu sama, musí mi pomoci ostatní!
Šla jsem za otcem, vyjmenovala mu mé vybrané obory a s nadějí očekávala konečný verdikt. U prvních dvou zmíněných otec s nic neříkajícím výrazem pokýval hlavou a pronesl: "Dobře, a něco pořádnýho jsi nevymyslela?" Neskládala jsem zbraně, měla jsem ještě eso v rukávu, jako bývalého pedagoga by otce mohla nadchnout cesta učitelská. Když jsem pyšně vyrukovala s dějepisem a francouzštinou, rozbrečel se smíchy.
Do toho přišla matka. S nadějí jsem se obrátila k ní, která však pouze pokrčila rameny a řekla, že to moc řeším. Jemně jsem jí připomněla, že aby platba odešla včas, musím přihlášku podat nejpozději druhého dne. Na to se mě zeptala, zda vážně nechci jít na tu medicínu, přičemž argument, že já narozdíl od spolužáků, kteří po tom touží a brečí každý den nad otázkami z chemie a biologie, brečím nad dějepisem a směju se tomu, kolik toho umím ze zeměpisu, jí nepřišel průkazný.
Napsala jsem si ufňukaný status na fejsbůčík, načež se zvedla vlna solidarity a dostalo se mi spousty cenných rad. Například, že když vystuduju italštinu, můžu dělat mluvčího ve Vatikánu. Popřípadě že se můžu stát jeptiškou, když mi mé pohlaví brání v kněžské dráze (že jsem se tehdy nestala tím klukem!). Kamárádka mi, vidouc mé zoufalství, nabídla práci uklízečky v jejím pokoji.
Mou poslední nadějí byla výchovná poradkyně z naší školy, osoba velice sympatická. S úsměvem mi řekla, že se dostanu tam, kam chci, a že i kdyby ne, technický typ jako já se neztratí, a odkráčela korzovat po chodbě coby dozor.
Chvíli jsem uvažovala, zda se mé sofistikované opravy elektronických přístrojů (nefunguje to? vypni to a zapni! pořád nic? kopni do toho!) dají považovat za technický talent, a pak jsem usoudila, že na tom zas tak nesejde. Dva obory vybrané mám, nějakou pojistnou školu vyřeším časem, protože jeden z jejich velkých plusů je, že se vyznačují delší lhůtou na podání přihlášek, a zbytek se nějak vyřeší sám.
Akorát vždy tiše úpím, když se mě lidi ptají, proč mám přihlášky tam, kde mám. Nevím, kde vzali, že bych já mohla mít rozumější kritéria výběru než přitažlivost a výmluvnost přednášejících, vtipy o tancích (od slova tank, ne od slova tanec :-D), vlastní hokejový tým nebo fotku naší chatky ze sporťáku, která se zničeho nic objeví v prezentaci.
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. února 2015 v 16:27 | Reagovat

V první řadě ti musím pochválit gramaticky správné použití přechodníku ženského rodu, to už se dnes vidí málokdy; vysokou přechodníkovou můžeš směle škrtnout, protože jsi v učivu napřed :-). Buď klidná, lidí, co jsou v podobné situaci, je spousta. Však ono se to všechno časem srovná, studovaný obor už dnes není neprostupnou vězeňskou zdí, možností je dost. A proč si člověk vybral právě to a ne něco jiného? Jsem-li takovou otázkou zahnán do úzkých a nechce se mi odpovídat konkrétně, mám na to těžko napadnutelnou odpověď: Protože chci a můžu!

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 26. února 2015 v 17:50 | Reagovat

Inu, alespoň se nestydíš ostatním říct, kam sis ty přihlášky nakonec podala (a potají nesonduješ u spolužáků, jak moc prestižní je VUT :D )

3 Sabča Sabča | Web | 28. února 2015 v 21:38 | Reagovat

pěkný blog, zvu tě na svůj :D

4 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 4. března 2015 v 20:13 | Reagovat

[1]: Pro jistotu jsem si to ještě vygooglila, když jsem to napsala. :-D
I ty šalamoune! :-)

[2]: :-D Kriste pane!

5 Anafory Anafory | E-mail | Web | 7. března 2015 v 23:24 | Reagovat

A že někdy jsou ty názvy krkolomnými zaříkávadly! To já znám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama