Důležité je PROČ

5. března 2017 v 20:12
Svět venku dýchá jarem.
Sem tam se rozběhnu, jen tak. Utíkám s plnou krosnou z Ípáku dolů na Karlák a jsem tam dřív než tramvaj, na kterou se mi nechtělo čekat.

Po dlouhé době se donutím jít mezi lidi. A není to tak zlé. Mluvíme. O svobodě, o jaru, o touze cestovat, o tom, jak hloupé jsou všechny ty strachy a předsudky a jak jsou lidé hodní.
Hodně lidí chce tvořit, chce psát.

Ve středu večer přicházím ze školy hrozně unavená. Volá mi číslo, které se nenechá odbýt mou ignorací, a tak ho zvedám a vzápětí se v slzách hroutím na pohovku. Nechci, nechci, nechci jet zase zpátky do centra, nechci nikoho vidět, nechci nic řešit! Proč po mně pořád něco chcete? Proč jsem jim kdy co slibovala? Proč...
Na čtvrt hodinu usínám a pak volá naštvaná kamarádka. Tak si kupuji hromadu cookies a jedu.
"Ty jsi nemocná? Vypadáš tak..."
Po dvou hodinách už je to dobré.

Najednou mám na to všechno alergii. Na povinnosti, na soutěžení, na plný kalendář. A tak to jedno po druhém škrtám.

Sedím v čajovně s kamarádem. Nebyli jsme skoro rok v kontaktu, ale je to jeden z těch, u kterých to nevadí, jeden z těch, se kterými se můžete bavit, jako by to bylo včera, co jste takhle seděli, i když se vám mezitím třikrát převrátil svět.
Vím, že on to pochopí, a tak to ze sebe tak trochu páté přes deváté soukám, opakuji se a máchám rukama, když se neumím vyjádřit.
A on se mi kouká do očí a říká mi, že mi rozumí.
A že to bude dobré. Že budu šťastná.

Dělala jsem dobré věci, ale ze špatných důvodů.
Zaměřila jsem se na vnější stránku věci, zapomněla jsem na vnitřní.
Dlouhodobé chování se v rozporu s hodnotami, ve které věřím, v kombinaci se ztrátou ideálů způsobuje, že jsem jako ten muž, co staví dům na písku, ne na skále.

Takže se budu snažit. Nedělat věci proto, abych byla cool. Nebo proto, protože si myslím, že je dobře, že je lidé dělají.
Nedělat toho co nejvíc, protože lidé okolo toho zvládají víc.
Nezapomínat, že nemusím spasit svět.
Nevyčítat si to, že někdy musím říct ne, nesrovnávat se pořád s někým a nezávidět.

Je OK s něčím přestat. Je OK se nezapojit.

Zkusit věci hodnotit podle toho, jak moc mne opravdu těší, ne podle toho, jak moc jsou prospěšné, jak moc jsou cool a jak moc dobře vypadají v životopise.

Nebrat si toho moc.

Stavět na skále.
Stavět na tom, co mne vážně těší.

Těší mne sluníčko, co mi hřeje tváře. Těší mne, když usínám v objetí. Těší mne pohyb a těší mne čtení a těší mne polovina z mého šíleného komba předmětů (počkej o zkouškovém, blbko :D). Těší mne rozhovory, které jsou o něčem.
Těší mne hraní na nástroje a těším mne čtvrteční hodinky s vrážením do lidí v rytmu swingu.

Je to křehké těšení a hrozně bolelo si ho získat, ale je tu.
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. března 2017 v 22:02 | Reagovat

Takové křehké těšení určitě stojí za to. Však ony se věci podstatné od těch nepodstatných postupně oddělí, jako když začne z jednolitého roztoku vznikat pevný krystal. Chvíli to trvá, ale pak to jde ráz na ráz :-). Držím moc palce.

2 missneverfree missneverfree | 7. března 2017 v 22:10 | Reagovat

[1]: vážně? všichni "dospěláci" mi říkají, že se to nezlepší. tak děkuji za naději! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama