Tříděníček

7. dubna 2017 v 21:36
Pondělí

Půl jedné v noci a já na zastávce objímám Lotyšku, se kterou jsem se na podzim půl hodiny bavila v rižském baru. Dala mi tenkrát telefonní číslo. Ne, že by mi to bylo příliš platné, když jsem pak telefon omylem v oné zemi bříz a medového piva nechala. Poslala mi ho balíčkem za dvě a půl eura. A teď bude dva dny spát u mne.
Povídáme dlouho do noci a pak celé dopoledne.
Znáte ten pocit, když se znáte předtím, než se vlastně poznáte?

-

Všechny děti dělají, co mají. Od holčičky, které dříve trvalo 15 minut dojít do třídy, dostávám portrét. Mám na něm červené vlasy, protože jiné fixy jsem s sebou neměla. Tak je o mém návratu k ostínům zrzavé asi rozhodnuto.

-

Cestou z debatního klubu nemohu zmlknout. Nedorazil nám rozhodčí a půlku debaty o eutanázii jsme se nemohli přestat smát, ale stejně se topím v adrenalinu.
V metru se někomu roztrhly korále a při každém zrychlení nebo přibrždění soupravy se kutálí sem a tam. Zastavuji je nohou. Mladý muž proti mně bezděky dělá to samé. Rychlý pohled. Úsměv. Přibrždění metra. Kdo přišlápne poskakující korálek první?
Na Kačerově se s úsměvem loučíme. Venku voní kvetoucí stromy. Píchne to u srdce skoro jako staré zápisky, co jsem mezi chytáním koráků našla v sešitě.

Úterý

Mám pocit, že jsem veškerou energii vyplýtvala na včerejšek. Do tří do rána jsme kecaly s mojí Lotyškou. Ráno ji objímám. Čelo mi opírá o tvář.
V duchu ji sleduji cestou na metro, malou postavičku v barevné bundě, co se tady cítí jako doma.
Chybí mi.

-

Zase jedno metro domů. S překvapením zjišťuji, že jsme v té čajovně seděly skoro pět hodin. Nejsem si jistá, že jsem vážně byla vtipná, ale smála se a vyhrožovala mi, že mne zmlátí. Také jsme hodně mlčely.
Minulost bylo všudypřítomná. Ale už přestala pobolívat.

Středa

Krátké šaty a nadkolenky. Rozpustit vlasy.
Někdo před právnickou uznale hvízdá a zdraví mne měkkým bonjour.

Jsem tak začtená, že mi málem padá kniha, když se mi těsně u ucha ozve čekané nečekané "dej si deset!"
A tak klikuju. V kraťoučkých šatičkách, přes dvěmi tucty právníků na odpoledním cigárku.
Ale stejně oceňuji, že přijel ze Sudet jen proto, že jsem řekla, že možná budu potřebovat kapesníčky a držet za ruku. Možná se vlastně vážně nemáme moc rádi. Ale pojí nás zvláštní závazky, které chápou asi jen naše napůl sociopatické mozky. Při pokynu "seznamte se se svým debatním partnerem" neudržíme záchvat smíchu. Víc už ne, prosím.
Ty kapesníčky mi nabízí každých pět minut. Neberu si je, ani když se nemohu rozhodnout, zda bude horší, když nám bude debatu rozhodovat můj crush z konce střední, nebo ta vysoká slečna, co o mne ví dost na to, aby mne nesnášela, a málo na to, abych byla ochotná vysvětlovat jí, proč k tomu nemá důvod.

Rozhoduje on. Třikrát mi spadne židle, když vstávám k projevu nebo k poznámce. Bože. Ale dostávám tolik pochval, že se dost pravděpodobně červenám, a ani se nenechám moc ukecávat, abych šla ještě na klub.

-

Taky jsem mohla přijít s méně kontroverzním argumentem, než že zavedení vládního návrhu bude znamenat zkázu neplacených pornostránek. Raději bych se jako nováček a skoro jediná přítomná slečna vzdala autorství, a tak se polovinu času na přípravu hádáme, kdo to přednese.

-

Čekáme na mého ex-crush (existuje takový pojem vůbec?) a řešíme životní styl. Mého debatního kolegu upřímně zajímají mé názory a život. Až jsem z toho poněkud nesvá.
Ve třech pak vyrážíme do hospody.
"Právě jsme řešili běhání... On ráno běhá a já si říkala, že bych to taky měla zkusit."
"Fakt mi to pomáhá... Co ty, běháš?"
"Já běhám... třeba teď. Závod!"
Málem srazíme turisty postávající před fildou.

Oukej, nekonečna bych ještě brala, ale debatu o duši už si nechám ujít. Po cestě na metro mi dochází, že ho vidím popáté v životě. K plynulé konverzaci nám chybí tak roční nevidění se.
Tak povídáme pohádku a střídáme se po větě.

"Půjdeš tam v pondělí?"
"Možná... Podle toho, kdo tam bude. Ty?"
"... Možná."

Zakazuji si Možná. Nechci Možná. Bojím se Možná. Možné je nemožné.
Ale pak ty sny...
 


Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 9:52 | Reagovat

Pět hodin v čajovně uteče jako nic. V dobré společnosti :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama