I gave up giving up

21. září 2017 v 19:14
Extáze z hořících hor a vlaků, co ještě drncaj a kde se kouří v uličce, se pomalu rozplývá. Stejně tak vzpomínka na to, jak jsem se bolestí nemohla ani nadechnout ten první večer v Plzni.
Mluvila jsem celé dni. Teď potřebuju mlčet.

Nosím už zimní bundu a piju hrozně moc čaje a po práci se těším domů.
Nebaví mne kupovat letenky a jen trochu žárlím na jeho nový život tisíc kilometrů ode mě.

Mně utéct do jiného státu nepomůže. Narvaný rozvrh také ne. Štěstí se neměří na úspěchy. A ty mi nevrátí sebejistotu.
Ještě hodněkrát se mi nebude chtít vstávat, ještě hodněkrát budu zvedat závoru od vrat na faře, ještě hodněkrát budu únavu a zimu zahánět horkou čokoládou z automatu, kterou si popálím prsty. Ještě hodněkrát budu něco odkládat a ještě hodněkrát se budu těšit víc na ten pocit, že někam jedu, než na to, až tam budu. Ještě hodněkrát se nebudu moct nadechnout a ještě hodněkrát budu protivná a ještě hodněkrát nebudu vědět odpoveď na otázku, proč to nevzdat. Ještě hodněkrát si budu podnapilá pouštět balady Cigarettes After Sex a ještě hodněkrát před alkoholem uteču do posledního metra.
Protože to je život. A polovina z těch věcí je pozitivní. Vůně pečiva na benzínce v cizím státu. Horká čokoláda v posluchárně. Dobrá hudba a sklenička vína. A vybírání diáře v papírnictví. Protože to je život.

Od té doby, co jsem zase začala být normálně smutná a naštvaná, je mi líp.
 


Komentáře

1 ValarMorghulis ValarMorghulis | 21. září 2017 v 19:51 | Reagovat

Poslední věta je krásná. S tím hořkosladkým postojem k životu, ale nesouhlasím. Protože nechci. Byť máš asi pravdu.

2 missneverfree missneverfree | 22. září 2017 v 0:02 | Reagovat

[1]: Ta poslední věta je asi to jediný, co stojí za to číst. V tomhle článku, tedy.
A jsem ráda, že se mnou lidé nesouhlasí.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. září 2017 v 11:35 | Reagovat

Jaj, přece není jen jeden smutek: Třeba naštvaný smutek může být úžasně motivující, něco úplně jiného než smutek odevzdaný. V normálním smutku se užuž skví krystalizační jadérka budoucích radostí, je to prostě takové běžné přelévání dobré - když pro nic jiného - proto, aby si pak uměl člověk radost o to víc užít, protože život v nepřerušované radosti tuhle schopnost z radostí se opravdu radovat, logicky ztrácí :-).

4 Teeda Teeda | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 22:55 | Reagovat

Mě se ten postoj líbí. Je v něm celý paradox člověčí bytosti.

Ale... čtu oznámení "provoz ukončen" a nedá mi to... Cože???
Napiš kam se stěhuješ. Jestli tedy... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama