Dál

15. ledna 2018 v 18:52
Když jsem byla malá, vždycky jsem milovala jízdy vlakem. Přišly mi nevšední, výletové, dobrodružné. Vlaky byly něco jako kytara a oheň a letní obloha.
A tak jsem se v srpnu vzbudila v nočním vlaku z Bělehradu na jih. Zrovna svítalo, v uličce postávali osamocené postavy srbských hromotluků a sem tam v té polotmě zasvítil konec cigarety. Později jsem se dozvěděla, že prý je otázkou dohody cestujících, zda se bude kouřit v kupé nebo v uličce.


A venku byly hory. Sem tam se pod námi otevřelo údolí. Převaloval se v něm kouř z požárů, občas jsem zahlédla menší ohně, o které se nikdo nestaral. Vydržela jsem stát u okna několik hodin, než vlak zastavil v Podgorici. Při pohledu na panelákové panorama za nádražím jsem měla chuť se otočit a dát si tu cestu ještě jednou.
O Černé Hoře jsem nic nevěděla. Jen že je to tu prej hezký. Tak nějak mě to tam táhlo, takže když mi muž v Bělehradě řekl, že se jede domů učit a Rumunsko padá, strčila jsem mu do ruky stan, protože se s ním odmítám tahat, a šla jsem koupit lístek na vlak. V Podgorici jsem se svou napůl přelomenou kartou získala nějaká ta eura, protože bezkontaktně s ní platit nejde, a bůh ví, jaká je to tady pustina, že. Trochu jsem se při tom modlila, aby ten bankomat ve snaze zpracovat zdeformovaný kus plastu nepřestal pracovat, jako ten loni v Lotyšsku, a trochu jsem si nadávala, že jezdím sama do cizích zemí s napůl funkční kartou, telefonem bez internetu a bez větší představy o tom, co tam vlastně budu dělat.
Okay, kecám.
Vždycky jsem se ráda toulala. Po škole, když mi autobus domů jel až za dvě hodiny, jsem prochodila město, nakukovala jsem lidem do zahrádek a do oken. Prolezla jsem pár opuštěných baráků, kam kluci chodili hrát airsoft.
Když bylo ve vzduchu jaro, sem tam jsem nešla do školy. Pamatuju si, jak jsem v balerínkách šla dvacet kilometrů domů. Měla jsem 24 korun na autobus domů, koupila jsem si za ně pití a po cestě jsem kradla třešně někomu ze zahrádky. Válela jsem se na mezi a četla si knížku, dokud jsem se nenudila a nešla zase dál.
Věřím, že v nás všech je něco neklidného. Něco, co nás občas donutí zvolit jinou cestu, než kterou kráčíme obvykle. Něco, co nám šeptá o dálkách, něco, co nám šeptá Foglarovo Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde bílá oblaka rychleji než jinde plují...
A teď jsem stála v Černé Hoře na nádraží, sama s batohem, a vybírala jsem, kam pojedu dál. Kritéria byla dvě. Moře, a aby to jelo brzo. Skončila jsem v poměrně ošklivém letovisku s uřvanými diskotékami na hlavní třídě. Přijela jsem za tmy (rozbil se nám vlak, prý se to stává) a z pláže mě kdosi vyhodil, takže jsem spala za křovím na kraji města, batoh pod hlavou.


Prolézala jsem ruiny a koupala se v moři. Poranila jsem si oko, spálila jsem se, a kvůli horku jsem prakticky nemohla jíst, ale bylo mi fajn. O pár dní později jsem s kamarádem, který mi psal, zda v Česku nepůjdem na pivo, a pak jsem zjistila, že je shodou okolností v Kotorském zálivu, popíjela víno v dokonale zachovaném historickém centru města. Hráli elektroswing a já si říkala, že kdyby mě měl někdo požádat o ruku, mělo by to být tady.



Vychutnávala jsem si víno za cenu, kterou bych v Česku nezaplatila, a přemýšlela o tom, jak se mám skvěle. Je mi jednadvacet, sice upřímně netuším, kolik mám na účtu, a jsem si celkem jistá, že domů přijedu s nulou, ale ty peníze, co jsem si přes léto vydělala, můžu utrácet za fajnová vína a dobré jídlo v krásné zemi. Můžu spát venku a ve vlacích a vše, co krátkodobě potřebuju, si nosit na zádech. Moji rodiče a ségry se válejí u stejného moře na druhém konci Evropy. Když už mě to nebude bavit a potáhně mne to dál, na hranicích jen mávnu evropskou občankou a mohu domů nebo kamkoliv se mi zlíbí.
A týden předtím jsem si sušila oblečení na zborceném drátěném plotě uprchlického tábora při chorvatských hranicích. Na každé ruce jsem nosila jedno dítě. Ve čtyřech letech se anglicky domluvily bez problémů... Měla jsem je ráda. Maj naději.
Čtrnáctiletí kluci, co přišli pěšky z Afghanistánu, co ušli těch šest tisíc kilometrů a teď tu tvrdnou na hranicích, ji nemaj. Oni nemaj zázračnou EU kartičku. Kopou si s míčem u benzinky. Na zemi se válej střepy z vymlácených oken a u kontejnerů běhaj krysy. Ta dálnice, která stojí přímo před motelem, ve kterym je ubytovávaj, vede do Chorvatska, do Unie, a auta a kamiony tu svištěj a nechávaj jenom prach.
Vlastně jsem se k tomu nechtěla dostat. Chtěla jsem psát o tom, jak je super jednou za čas vypnout a poslechnout to něco v mojí hlavě, co mě tahá dál. Jenže od toho je jen krůček ke svobodě a k tomu, že hranice neexistujou. Pro nás.


 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2018 v 17:08 | Reagovat

Jsou někteří lidi ale drsní, co? :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. ledna 2018 v 1:27 | Reagovat

Slyšel jsem, že Černá Hora je krásné místo a protože jsem důvěřivý, nikdy jsem se nejel přesvědčit na vlastní oči :-).

3 tema-tydne tema-tydne | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 18:29 | Reagovat

Zařazeno do výběru na aktuální téma týdne, krásné toulání. :-)

4 Black Blood Black Blood | Web | 22. července 2018 v 17:29 | Reagovat

Překrásné fotografie O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama