Tisíc životů

23. července 2018 v 16:34
Vlasy mám zase čisté a vyfoukané. Spadají mi už pod lem podprsenky, a bude mi líto je stříhat. Beru si ty nejvíc holčičí šatičky, které mám. Ty, ze kterých jsem se pár dní zpět převlékala v nákladním prostoru dodávky. Několikrát jsem při prudším zabrždění nebo výmolu na prašné cestě spadla se smíchem do hromady krosen. Jeden ze spolucestujících mi rozepínal zip na zadech, a ne, že by pak nezkusil i podprsenku. Ale já si vzala tu bez zapínání, protože tohle se dalo čekat. Koneckonců nebyl poslední, kdo to zkusil.
Teď jsem ale zpět. Žádná další přesuny ve vojenských autech. Už jsem i přestala panikařit, že nemám ochranné brýle pokaždé, když vyjdu z domu. Po návratu jsem ze sebe sundala všechno oblečení ještě v předsíni, narvala ho do pračky, stoupla si pod sprchu a několikrát se namydlila. Pak jsem ještě uklidila stůl a kus pokoje. Chci být čistá.
Ale prach z nohou jsem pořád neumyla.
Prach je tam všude. Ničí nám tiskárny a usazuje se na stole. Auto, kterému sedíme na korbě, nám ho v milionech vzdušných vírků vrhá do očí. Lepí se na zpocenou kůži.
Když odjíždíme a někdo zapne klimatizaci, vyprskne na nás poslední hrst...

Potřebovala bych tisíc životů. Nechtělo se mi vystupovat z vozidla s volantem na levé straně a rozbitým měřičem sklonu. Nechtělo se mi pouštět ruku muže o dvacet let staršího. Ani jemu ne. Přeřadil tou druhou, jemně, jedním prstem.
Slibuji, že přijedu kamsi na Moravu, do rodiště předobrazu Járy Cimrmana. Nevěří mi.

Po návratu do Prahy sedíme v Crossu nad předraženým pivem a limonádou, a někdo jiný mi vysvětluje, jak platit bitcoinem. Stahuje mi hromadu šifrovaných aplikací. Ta moderní doba. Měla jsem číslo jeho bitcoin peněženky dřív, než telefon. Když odjel, hodnota toho, co mi poslal, se zvedla o korunu.

Subreálný svět rozpadlých budov, kde nejbližší trochu slušný signál je několik kilometrů, je zase na rok vzpomínkou. Subreálnou, jak jinak. Svět, kde můžu ležet v náručí jednoho člověka a držet za ruku druhého. Bez dramat a žárlivosti.

Jsem doma, mám potřebu být co nejvíc "holka". Hledám pyžamo, a najdu mužovo tričko. Chci k němu hrozně moc běžet, obejmout ho a vědět, že to byla jenom hra. Že polibky a pocity jsou stejně reálné, jako plastové kuličky, a že stejně tak mohou maximálně štípnout, ale nezabíjí.
Jenže on je na cestě do Brna, aby mi dal "čas". A já vím, že ty dva dny nebudou dost na tisíc životů.
A že nežijeme v jiných světech jen herně.

Bože, chybí mi psát...
 


Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 23. července 2018 v 17:09 | Reagovat

Krasne pises :)

2 Black Blood Black Blood | Web | 23. července 2018 v 17:28 | Reagovat

Njn chlapy proto jsem na holky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama