Fernweh

8. srpna 2018 v 23:34
Sakra, chtěla bych bejt zase v Bělehradě. Teda, nemusel by to bejt upřímně řečeno Bělehrad. A taky bys mohl mít lepší náladu, a nemusel bys jet druhej den do Brna se učit, zatímco já mířím tam, kam mi Rome2Rio vyhodí noční vlak pod 20 euro.
Ani by nemusela hrát příšerně nahlas balkánská dechovka slash techno, v posteli by nemusela být díra v prknech, co drží matraci (respektive tím pádem nedrží), a dveře hostelu by mohly jít zamknout.
Ale trochu mi chybí se ve dvě v noci sebrat, natáhnout si jen kraťasy a pohorky, a jen tak, v tílku a bez podprsenky se toulat nočním Bělehradem a povídat si s kočkama.
Hlavně mi ale chybí, jak ses na mne díval, jak jsi mne chtěl. Jak jsme zpocený leželi v tom rozpálenym šedivym špinavym městě, co fakt nestojí za víc, než půl dne, na tý rozbitý posteli...
Kurňa chybí mi i, jak jsem poprvý letěla sama letadlem, a pak jsem chodila po Bruselu bez mapy, a při povídání s bezdomovcem jsem do sebe sypala poslední léky na úzkost, co mi zbyly.
Chybí mi spaní na letišti. Chybí mi postele na všech kolejích a hostelech a airbnb, kde jsme spolu byli. Chybí mi londýnská muzea, ale ta mi chyběla vždycky.
Jen mě překvapuje, že mi chybí i zimní Belgie. A to mi nechutnají ani wafle, ani hranolky. Ale v Gentu zpíval kluk s kytarou na ulici Hang me oh hang me... A místo, kde jsi byl třikrát, už je beztak napůl domov.
Chybí mi skoro i ten pocit, kdy jsem přijížděla hrozně unavená a vyděšená a nemohla jsem třeba hodinu ani promluvit, když jsem tě viděla. Nesnášela jsem to. Nesnášela jsem, že žiješ tak daleko. Nějakou dobu.
Teď mě děsí, že jsi zpět.
A že místo setkávání se na autobusových zastávkách v celý západní Evropě ti volám, když chci pustit do vlastního bytu.
A za celý léto jsme si nenaplánovali žádnej Bělehrad. Tobě je nonstop špatně z horka, a já ležím vedle tebe, poslouchám, jak se ti špatně dýchá, a utíkám, kam můžu. Do práce. Na debaty...
Ty si děláš po sté brambory a maso, a já svůj salát. Nevaříme spolu.
Nespíme spolu...
A já vím, že by bylo hrozně nefér tě nechat jít jen proto, že teď máš špatné období. Zvlášť po tom, kolikrát jsi mne držel, když jsem nemohla ani dýchat. A někdy cítím takovou spoustu něhy k naší minulosti.
A pak si zamlouvám na akci, kde jsme se potkali, pokoj s kamarádkou, a bojím se, že už je to jen minulost.

Mám tě ráda. Tak moc. Jen potřebuju, abys to byl zase ty.

 


Komentáře

1 Aduna Aduna | E-mail | Web | 9. srpna 2018 v 0:02 | Reagovat

Já jsem vždycky první Heimweh, ale to mi moc dlouho nevydrží a pak mě to sezení doma začne úplně užírat a jako když přiletí boomerag vrátí se i Fernweh pocity.
Snad blbé období poleví, u nás to dopadlo odlehčením od povinností vztahu (i když nežnosti z minulosti jsou navždycky) a jací jsme skvělí "kamarádi"...člověk prostě potřebuje nějakou nebo nejlépe hodně změn v životě, ať má pořád co vstřebávat a řešit a promýšlet.
Rutina zabíjí.

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. srpna 2018 v 10:02 | Reagovat

"Místo, kde jsi byl třikrát, už je beztak napůl domov." To mi zní moc pěkně a přemýšlím, kolik takových "beztak napůl domovů" bych dal dohromady. Tři, čtyři... Bělehrad ani Brusel mezi nimi - zjevně k mé vlastní škodě - zatím nejsou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama