Chyceno v srdci

Báječně nepatřičné bytí

9. května 2015 v 22:17 | MissNeverFree
někdy si říkám
jestli to vlastně není hrozně drzé
chodit po světě a být šťastná
chodit v keckách
co se nemaj nosit do deště
v kalužích
mezi domy, co tam stojí už stovky let
protože ony tam nestojí pro mě
pro nás

někdy mi to přijde až nesprávné
báječně nesprávné
milovat každý svůj krok
tvářit se, že to tady znám
a ještě chvíli věřit
že mě to nepřestane bavit

Jen čtyři myšlenky

16. dubna 2015 v 21:27 | MissNeverFree

Víš, mám strach ze zapomnění... Ne, že na mě zapomenou, ale že já zapomenu...
Ty jizvy na mém těle, to je způsob, jak tomu čelit, něco, co nezmizí...

"There are infinite numbers between 0 and 1. There's .1 and .12 and .112 and an infinite collection of others. Of course, there is a bigger infinite set of numbers between 0 and 2, or between 0 and a million. Some infinities are bigger than other infinities. I want more numbers than I'm likely to get. But I cannot tell you how thankful I am for our little infinity. You gave me a forever within the numbered days, and I'm grateful."
- John Green, The Fault in Our Stars*

Proč jenom musíme mít těla?

Myslím, že je mnohem těžší vypořádat se s láskou než s nenávistí.



*český překlad se mi zdaleka tolik nelíbí, ale určitě ho dohledáte, když zadáte něco jako "John Green citáty nekonečna"

Malá násilnost

10. února 2015 v 13:05 | MissNeverFree
Malá násilnost
spáchaná na vědomí
právě tak prý
vznikla první báseň
jako prasklina
řezala mé myšlenky
dokud nerozřízla papír
!konečně!

A právě tak
chvějící se pavučiny nejistot
nutí nepokojné psát

A právě tak
jistota zabila už spoustu básníků...

Tváří v tvář své ozvěně

30. ledna 2015 v 22:46 | MissNeverFree
"Na počátku
byl rouhavý úmysl
a papír zbělelý až k sněhu
ponocováním
A potom štětec namočený v tuši
Tu čáru už nelze vymazat"

(Václav Hrabě, Hlava dívky)

Když napíšu těch pár slov, těch pár pocitů, nemohu je vzít zpět. Mohu smazat článek, snažit se zapomenout, ale vyřčené/napsané slovo bude dál žít svým vlastním životem, v ozvěnách se odrážet od nesčetných stěn a vracet se zpět, ke mně.

Je lepší... mlčet?

Nebo žít v těch ozvěnách? Narážet na každém rohu do sebe sama, klopit oči, jako když potkáte starého známého, kterému jste naslibovali, že se ozvete, ale nikdy už jste nezvedli telefon?
Dívat se do vlastních očí trochu rozpačitě, trochu zmateně a trochu rozmrzele, ne snad kvůli výčitkám, ne snad kvůli závisti, ale kvůli tomu, že prostě musíte?

Na tomhle řádku by vše vyznělo jako silácké gesto.

Hlas

22. ledna 2015 v 22:26 | MissNeverFree
Jako bys mi ukradl hlas
-s posledním polibkem-
a já zavřela dveře
neposlouchala, jak klepáš,
odešla zadním vchodem
někam, kde bude líp
-a vážně je-
chodila bych bosa
trávou
a bylo by mi dobře.

A potkávala bych Je
-s Jejich znepokojenými výrazy-
a smála se Jejich starostem
a chtěla Je ujistit
že je mi dobře
že nevím, kam jdu,
ale že jsem se neztratila
že se nebojím
-děkuji za optání-
ale můj hlas tam zůstal
na prahu s Tebou.

To znepokojující

9. prosince 2014 v 19:26 | MissNeverFree
Chtěla bych umět popsat odstín světla pouliční lampy, která je tak nějak žlutá, až do bíla, dokonale žlutá, ale když člověk přimouří oči, zdá se mu, že se rozplývá do zelenava, těsně předtím, než převládne tma. A jak zvláštní je stát v prosincovém mrazu, mrazu z modrých, zelených, červených a oranžových světýlek, která ukrádají hrozivost tmavému jehličnanu, do kterého se ráno, když jsem jako malá vstávala na autobus, tak zvláštně opíral vítr, a koukat na svit té lampy přes kmen stromu. Chtěla bych umět vysvětlit, proč mi to přijde důležité, když všechno okolo plyne bez mého zásahu.
Chtěla bych se svěřit, jak se něco ve mně svírá, když se podívám z okna, a na parapetu, na skle i na omítce se chvějí vosy, žluté, černé, nadýchané a pevné, hledají škvíru, kterou by se dostaly dovnitř, a jak tam leží dobře dvacet malých tělíček...
Chtěla bych napsat velkými písmeny nejkrásnější jméno, a tak to udělám, nejkrásnější jméno je LUCIE.
Chtěla bych zveřejnit nikdy nenapsaný článek o černém laku na nehty.
Chtěla bych dopsat tu báseň, kterou vím, že nedopíšu, ale kvůli ní nezačínám další.
Chtěla bych umět říct správně čtyři slova. Pojď tam se mnou.

Pár a zbytečně moc slov, nepodstatných, nepochopitelných, chtějících pochopení. Poslední dobou nemohu psát články. Většina světa je hrozně plochá a pak je tu to znepokojující.

Bílé místo

27. listopadu 2014 v 20:16 | MissNeverFree
Našel jsem v sobě ještě jedno bílý místo,
místo jistojistých slov čekám na vřelá objetí...
(Tomáš Klus- Z deníku/Grušence)

Byla jsem tabula rasa vás všech,
co jste kolem mě procházeli,
co se mi zdáte po nocích,
aniž byste tušili,
že možná právě vy
mi ťukáte zespodu na oční víčka,
když k večeru proklínám tmu,
protože v ní jsou stíny živější
než já.

Psali jste do mého nitra
klínovým písmem,
stala jsem se skicákem,
rudá tuš mi kapala z studených prstů
a horká hlava nechtěla
stárnout.

A někde se otiskly vaše dlaně,
křídla motýlí,
a také
ocelové hladové
nehty
těsně pod kůží
a někde hluboko ve mně
to odpovídalo.

Rovnováha

21. října 2014 v 20:18 | MissNeverFree
Kladina.
Napravo nalevo propast.
A ty víš, co se od tebe chce.
Lehkost.
Samozřejmost.

Dotknout se špičkou nohy prázdna.
Nespadnout.
Nezaváhat.
Nedívat se dolů.

Rovně.

Křehce a rozhodně zároveň.

Nestačí jen dostat se na druhou stranu.
Oni musí mít čemu tleskat.

Rozporuplná

7. září 2014 v 18:28 | MissNeverFree
Roztěkaná.
Bez zájmu.
Neví co chce.
Ví, co nechce.
Permanentně nestíhající.
Bezmocně klidná.
Chce utíkat.
Bojí se za obzor.
Neumí prohrávat.
Neumí hrát tvrdě.
Smířená.
Nevyrovnaná.
Stále se vracející.
Zapomínající.
Předstírající.
Otevřená.
Náladová.
Zranitelná.

Na jazyku

2. srpna 2014 v 20:17 | MissNeverFree
Konzumující vlastní jsoucno.
Koření emocí, tak zbytečně divadelních.
A víc a víc.

Parazitující na cizích příbězích.
Polykající slova.

Hlad po něčem víc.
Touha po nevyzkoušené chuti zítřků
a dálek
a blízkosti.

Včerejšek, rozplývající se na jazyku.
Sladký,
slaný,
kyselý.
A zbyde hořká pachuť.

Chceš přidat?
 
 

Reklama