Okamžiky

Oheň a popel

17. července 2015 v 1:11 | MissNeverFree
Večer a oheň. Střídáme se v tom, která z nás zrovna leží a která sedí na mém vojenském lehátku. A řeči všech ostatních jsou tak prázdné a ohrané. Chtěla bych něco říct, ale nevím co, aby to nebylo stejné, stejné jako teď a stejné jako včera.
Lehne si tak, aby se temenem hlavy dotýkala mojí nohy, můj spacák pod hlavou. Přehazuju jí ho i přes ramena a odhrnuju pramínek vlasů z její tváře.
Zvedáme se a jdeme pryč od prázdných řečí. S mým spacákem, takže se nemůžu vymlouvat, že jsem ji šla doprovodit. Tvrdíme, že jdeme spát, dokud vedoucí, který hlídal s jednou z maličkých, nezašněruje stan, pak zhasneme baterky a sedíme pod jedním spacákem v prázdném hangáru. A je to stejné jako pokaždé poslední dobou. Mluví o sobě jako o ztracené existenci, je cynická a beznadějně romantická a sentimentální, mluví o bolestech minulosti a o tom, že už se nechce vracet. A já mám pocit, že když jsem s ní, stále se jen k něčemu přiznávám. Snažím se vysvětlit. A sem tam mě obejme. Ona je ztělesněním něhy.
Nevím, jestli pochopila to, co jsem se jí snažila říct. Že po každém večeru s ohněm zbyde ráno akorát popel. Že dřív bylo všechno intenzivní, i strach z toho, že se intenzita ztrácí, z necítění. A teď zkrátka není.
Ráno a popel. Kdysi snad byla mojí drogou. Včetně absťáků a šílených stavů snad ve všech směrech. Dnes je spíš láhví alkoholu, ráno zbyde kocovina a nechuť dívat se světu do očí.
Těžko se to vysvětluje. Mám ji nadosah a vím, že bych ji snad mohla políbit a svět by se nezastavil. Kdysi bych k tomu sbírala odvahu. Dosud jsem ji nenalezla, ale ani nepotřebuji, je tak snadné dotýkat se... a je vůbec takový rozdíl mezi dotekem duše a těla? U ní se mi to prolíná.
A přece se jí druhý den ráno těžko dívám do očí. Nestydím se. Nevyčítám si nic, co jsem udělala, ani to, co jsem neudělala. Jen je to tak vyčerpávající... Snad i chci, aby odjela. Abych mohla myslet na ty své nelásky a ne na to, že ona už touží po dětech.

Není nad kritickou sesterskou mysl

3. dubna 2015 v 23:23 | MissNeverFree
Vždycky říkám, že kdo nemá sourozence, o hodně přichází. Mám o dva roky mladší sestru, která se vyznačuje velmi ostrým jazykem, nezměrnými znalostmi literatury, což jí nebrání v tom mít z ní za 4, neustálou potřebou krást mi oblečení (zase vím, kde ho najdu, zaručeně u ní v pokoji), tím, že ráda říká nepříjemnou pravdu nahlas, o jejích vztazích se většinou nesmí mluvit, protože jsou (jako celá ona) problematické, bojí se slepic a mravenců, je posedlá svým tělem, brambůrkami a přístupem k internetu, nedokáže se soustředit déle než tři minuty a nedokáže nedělat randál, pokud zrovna nechatuje na mobilu. Ke všemu nemůže říct větu pouze česky nebo pouze anglicky, musí to míchat dohromady. Byly jsme schopny sedm let si vyprávět na pokračování jeden příběh, a navíc se mlátit klacky po hlavě, kopat tajné chodby na zahradě, stříhat vlasy panenkám Barbie a psát variace na Babičku Boženy Němcové, kterou jsme nečetly. Měly jsme své teorie snad na všechno. Zkrátka sestry. Tak mě napadá, že by se na to dala napsat spousta zábavných článků, ale... snad jindy. Dnes jsem jen přišla "schovat si" na blog pár komentářů k mým neláskám, neboť kdo by mohl být lepším kritikem, než sestřička.

"Proč nechodíš s Oblíbeným?"
"Eeee... protože je to jen kamarád a protože má holku?"
"Branka má taky brankáře a padaj góly."

(čtu jí úryvky emailů)
"No... a já si myslela, že Malostranské povídky se nedají pochopit. Omlouvám se, pane Vojtíšku!"
"Sestro!"
"No vážně, to si myslí, že někoho zbalí na to, že bude mluvit jako Shakespear?"
"Dost pochybuju, že se mě snaží zbalit."
"No, já bych to nevylučovala, když píše takhle, musí být dost zoufalá."
"Děkuju."

"Kluk mi říkal, že by tě na jednu stranu chtěl zpátky, ale na druhou stranu prý neví, jak by snesl holku, co tráví víc času na párty než doma."
"Áááha. A cos mu jako řekla?"
"Že na párty jsi jenom v pátek."

"No a pak jsme šli na pokoj a povídali jsme si a... já nevím, jak to říct diplomaticky."
"Byl sex?"
"Ne. A nic jinýho tě jako nezajímá?"
"Ne. Chci se jít dívat na seriál."

"Eeeeh... to je rapující Hitler?"
"Jo. Předtím jsem ti pět minut pouštěla slepičí hip-hop a ty sis toho nevšimla."
"Těch pět minut jsem se ti snažila vykládat své milostné zážitky."
"Měla jsem hlavu pod vodou, stejně bych tě neslyšela. Ty děláš to samé, proč si lhát."
"... co že jsi teď říkala? Promiň, odpovídala jsem Oblíbenému."

"No, to je jasný. Koukni na ty fotky. Vysokej clever boy, chytrej, ale hajzl."
"To už mi řeklo víc lidí, ale já to tak neberu... bla bla bla... na čtvrtém workshopu... bla bla bla... a ona říkala... bla bla bla... nechtěla jsem... bla bla bla... nemáme si co vyčítat... bla bla bla... a i kdyby, že jo?"
"... a vidělas, co má tady na tý fotce za kraťasy??"

Abych byla fér, mám ještě jednu ségru. Je postatně mladší a obávám se, že jí kazíme život svými seriály, cynickými poznámkami a zapomínáním, kolik jí je a o čem před ní je vhodné mluvit. Vyrůstá z ní cynik a jednou z ní bude vážně divný člověk, jsem o tom přesvědčena.

"... a ve školce člověk zažívá ty první lásky..."
"No, já nevím jak vy, ale já ve školce zažila jenom první posmívání."

"Bolí tě to? Sekla jsi sebou solidně."
"Nic mi není."
"Ale ten pán tě chtěl zvedat dost ochotně, co?"
"To je od něj milé, ale já ho nepotřebuju."

Vířivé odrazy

6. ledna 2015 v 20:09 | MissNeverFree
Celý den na vodních hladinách pozoruji drobné víry, malé spirálky, jednu vedle druhé.
Jedu autobusem na skauta. Kousek před polovinou cesty se projíždí rozlehlým lesem. Jako malá jsem si představovala, že zvlášť vysoké stromy na kraji mýtiny jsou králi lesa, a v tu chvíli se zdálo, že je kolem mě jakési cizí vědomí...
Motor autobusu vrčí. Koukám z okénka. Najednou je les jako z elfského jara, třpytky prachu tančí v paprscích slunce, vše je nadýchaně zelené a zlaté.
Dva údery srdce.
Les je zase zimně hnědošedý. Po pravé ruce se rozlévá rybník, nad kterým vždy při prvních mrazících tvoří sloupky páry mlžné sochy. Dnes tu mlha není.
Autobus vjíždí do zatáčky.
Na hladině jsou víry. Ve středu rybníka se stáčí kuželovitá propast. Charybdis. Spoustu menších okolo, jako trychtýřky mravkolevů v horkém písku u táborové jídelny. Jeden obrovský vodní vír visí ve vzduchu kolmo na hladinu. Okraje se prostě rozplývají do ničeho.
Střih. Běžím s klukama přes louku k tomu mělkému rybníku v lesích. Musím jim to ukázat, musíme být u toho, až se to stane.
Zpět v autobuse. Kolem mě se míhají stromy. Najednou mi dochází, že je něco špatně, světlo se nějak divně láme mezi jejich korunami.
Podél cesty, za několika stromy, stojí jeden vedle druhého zrcadlové jehlany.
Jen autobus se v nich neodráží.

Přistupuje On. Ví, že se něco děje, všichni to ví. Vypadáme jako blázni, že jedeme někam pryč, když nevíme, co bude za chvíli...
Chceš, abych se k tobě vrátila. Odmítám.
Pak váhám.
Jestli... jestli je tohle vážně apokalypsa, budeme spolu, až to skončí.

Mohou být mé sny počátečním stádiem šílenství?
Pokusy o analýzu a diagnózu mého stavu přijímám s otevřenou náručí. :-D

Děkuji za svobodu

18. listopadu 2014 v 21:57 | MissNeverFree
Jsou tři odpoledne, 17. listopadu 2014. Polykám na rychlo první jídlo dne. O dvě hodiny později už stojím na Národní třídě. Atmosféra připomíná letní festivaly. Země je bílá, červená a modrá.

Neměls mě milovat

16. října 2014 v 14:57 | MissNeverFree
Říkala jsem, že než se rozejdeme, musíš mě vzít do luxusní restaurace a objednat mi červené víno, abych ti ho pak mohla vylít na bílou košili.
A protože víno doma nebylo, namočila jsem si prsty do višňového džusu a nakreslila ti beztvarost na bílý rukáv od trička, které jsi nosil, protože se mi líbilo. V tu chvíli jsme si byli blíž, než posledních pár týdnů.

Podzimní slunce

29. září 2014 v 21:09 | MissNeverFree
Člověk jde lesem a tiše se diví megalomanským záchvatům přírody. Jako by si chtěla něco dokázat, před zimou, před koncem...
Na dvoře nám roste půlmetrová pýchavka.
Málem jsem zakopla o užovku, co měla přes metr. Prý klidně mohla být stará jako já.
Podzimní slunce taví obrysy stromů a já si tak říkám, že bych si asi měla dojít na oční.

Řídím.
Přednost zprava. Mžourám proti sluníčku. Nic nejede.
"Pozor!"
Svodidla se blíží až moc rychle. Strhávám volant.
"Nic jsem neviděla..."

Na Smíchově nás chytá bouřka. Vystupujeme z auta a z chodníků stoupá pára. Je po dešti. Objímám člověka, kterému zítra zase budu říkat pane.

Ten starý pán, co mi vždy v autobuse jako odpověď na rozpačitý dobrý den pokládá všední otázky, dnes jen konstatuje: "Změnila ses..."

Chodím po ulicích, oči zavřené před záplavou zlaté a doufám, že vrazím do štěstí.
Ale v reálu spíš člověk zakopne o sebe sama a rozbije si ústa.

Dnyjsoupodivnězhuštěné.

Odkryté karty

14. září 2014 v 20:49 | MissNeverFree
... nemůžu zvednout hlavu. snažím se nehýbat. ani on se nehýbá. nereaguje.
co jsem to udělala?


"... ale ty už boyfrienda skoro nemáš."
"Mám, vole!"
"Kdybys mi řekla to, co jemu, tak se jdu zastřelit..."
"A já myslela, že jsi cynik."


"Co z toho teda máš?"
strach... mám strach... poprvé
"Tebe."


"Co se stalo, zůstává tady, jasný?"
"A ono se snad něco stalo?"


špatně se mi dýchá. opatrně pootáčím hlavu.
"Jak dlouho to takhle podle tebe vydrží?"
nevidím mu do očí. na odpovědích záleží.
kdybych mohla zvednout hlavu...

"Dlužím ti to."
"Neblbni..."
"Máš to u mě, jasné?"



Upřímnost. Manipulace. Za pár dní se dá pochopit mnoho.
Jen se s tím vyrovnat.
Hodně lidí pochopilo dřív, než já, jak se tahle hra hraje.
Každý máme svá pravidla.

Měla jsem to vědět dřív.

Vzpomínka

31. srpna 2014 v 20:02 | MissNeverFree
Odmlka trvala poněkud déle, než jsem měla v úmyslu, leč neměla jsem co říct, tak bylo lepší sklapnout (notebook) a pěkně potichu čekat, až mě nějaká myšlenka profackuje a já se vzpamatuju. Nakonec mě zpět přivádí téma týdne Ztracené vzpomínky. O vzpomínkách jsem psala nedávno, ale tento článek spíš navazuje na jeden, který jsem sice napsala, ale nikdy jsem neklikla na tlačítko Zveřejnit. Nebojím se být v rámci blogu osobní. Bojím se, že v nějakém krátkodobém zkratu budu tak osobní, že budu lhát sama sobě. Zvlášť v rámci vzpomínek, protože emoce se zpětně luští obtížně a nejsem si jistá jejich interpretací.

Šuplík vzpomínek

31. července 2014 v 17:57 | MissNeverFree
Už jsem se někdy zmiňovala, že mi dělá radost vyhazovat věci?
Jako malá jsem byla děsný, ale vážně děsný bordelář. Jelikož jsem zjistila, že větší množství věcí prostě nedokážu udržet v upraveném stavu (jasně, já se vyznala v tom bordelu perfektně, ale...) a jelikož mi do života poměrně dost zasáhli lidé, kteří vše převáží ve "štosovatelných" přepravkách, jsem tak trochu atypická holka- co nepoužiju půl roku, vyhodím. Ale abych to s tím odcizováním dívčímu pohlaví nepřeháněla, mám své slabůstky. Například "užitečné" věci, jako nože nebo provázky zásadně skladuju, protože se budou hodit, přeci! Pak taky papíry, ty se hodí vždy, že (výsledkem je, že jich mám plný šuplík a pak je stejně trhám ze sešitů). Kromě zdánlivé praktičnosti jsem také tvor sentimentální, tudíž mám jeden šuplík vyhrazen na vzpomínky. A že se jich najde požehnaně.

Divoké krásno

26. dubna 2014 v 21:39 | MissNeverFree
Vlak po střechu naložený vřeštícími dětmi a melancholickými cestujícími supí po narezlých kolejích. Ráz krajiny se zvolna mění. Spolu s loupajícími se nápisy na kdysi malebných nádražíčkách tvoří ubíhající krajina film, který bez děje ukazuje mnoho.
 
 

Reklama